Článek
„Jednak teda je to nejvíc znečištěný město na světě a hustota zalidnění je nějakých 30 000 lidí na kilometr čtvereční. Tak když porovnám, tak třeba Gaza, která je každoročně OSN vyhlašovaná jako místo, který je jako neobyvatelný, tak má 5000 obyvatel na kilometr čtvereční,“ popisuje na úvod podcastu finanční a personální manažerka Tereza Sacha.
„V Dháce nějakých 25 % lidí žije v chudobě a asi 12 % v extrémní chudobě. Taky se všude staví, hlavně vertikálně, takže strašného prachu a znečištění jde z těch staveb. Infrastruktura prostě absolutně nestíhá tamní populační růst. Všude jsou rikši, všichni troubí a řvou. Každou chvilku vidíte téměř smrtelnou situaci na silnici, a prostě vás to otupí, naučíte se úplně vypnout,“ pokračuje ve vzpomínkách na Bangladéš.
Tereza Sacha je manažerka financí a personalistiky. Pracovní zkušenosti sbírala v soukromém sektoru, ale také třeba v OSN. Ve své kariéře se soustředila především na partnerství mezi soukromým sektorem a rozvojovými agenturami a implementací digitalizačních projektů. Poté se přidala k Lékařům bez hranic a na rok odjela na misi do Bangladéše. Nebylo to však poprvé, co pracovala v zahraničí, působila například v Kostarice, Spojených státech či Kazachstánu.
Jak vypadala tvoje mise?
Řekla bych něco o oblasti hlavního města, kde jsme působili, protože je dost specifická, a tím i specifický byly naše služby, který vlastně přesně odpovídají těm potřebám, který tam jsou.
Distrikt Kamrangirčar je jižní okraj hlavního města, je to teda bývalý největší dhácký slam, dneska je to takový poloslam. Tato část je ještě hustěji zalidněná než zbytek města. Tam se opravdu už staví jenom vertikálně, hustota zalidnění je asi 40 000 lidí na kilometr čtvereční.
Je to také oblast proslulá množstvím neformálních a ilegálních továren, jsou jich tam stovky. Vyrábí se tam vlastně úplně všechno od oblečení po zpracování kůže, různé plastové předměty a součástky nebo dokonce i chemikálie.
Já sama jsem v těch továrnách byla několikrát s týmem našich lékařů. My se vlastně snažíme zvýšit povědomí o negativních dopadech toxicity v továrnách a jak je důležitý, aby pracovníci, což jsou mimochodem velmi často děti, měli ochranný pomůcky. Naprostá většina těch pracovníků nemá žádné ochranné pomůcky a z toho samozřejmě pramení jako spousta zdravotních problémů, který potom my léčíme.
A jaké zdravotní komplikace léčíme?
Jsou to respirační a kožní problémy. Ekzémy, vyrážky nebo puchýře. Řešili jsme i slepotu, také u dětí, potom jsou to i různý řezný rány, jako uříznuté prsty, našlápnutý hřebíky v noze a tak.
V továrnách, ve kterých jsem byla, byl strašný ruch, prach, zápach, štípaly mě oči a svědila kůže. Je tam špatná ventilace. Často lidi nemají ani boty, nebo pracujou v žabkách. Když se zpracovává kůže, namáčí se do nějakých chemikálií, tak to také dělají bosi. Lidi sedí na zemi, nejsou tam ani žádný stoly či židle, pracuje se na zemi.
Naše projekty se tam také věnují dospívajícím dívkám. Proč zrovna mladé dívky, s čím se v životě potýkaly?
Dětský nevěsty, tedy holčičky, co jsou provdaný ve 12-13 letech, domácí sexuální násilí, potom řešíme těhotné náctileté, často ve věku 14-16 let, kdy ony vlastně nechápou, co se jim to děje s tělem. Mají z toho obrovský zdravotní komplikace, protože jejich tělo není připravené na těhotenství a porod. Je tam vysoká míra domácího sexuálního násilí, chudoba a celkově problematický přístup k ženám a jejich právům. A je tam opravdu jako šílená temnota. Dospívající dívka je prostě druhotnej občan.
Vzpomínáš si na nějakého konkrétního pacienta, jehož příběh tě zasáhl.
Pamatuju si na holčičku, asi 11-12 let, přišla na naši kliniku v docela pokročilým stadiu těhotenství se svojí maminkou s tím, že jí doma znásilňoval vlastní bratr a ona byla těhotná s ním. Ta maminka přivedla s sebou ještě starší dceru, které bylo asi 16 nebo 17 let. A tam jsme se dozvěděli, že jí znásilňuje vlastní otec, takže to byl fakt šílený rodinný případ…
