Článek
Uprostřed noci mě najednou budí hlasité vyzvánění telefonu. Vteřinu mi trvá, než si vůbec uvědomím, kde jsem. V pokoji je hrozné vedro. Místnost ještě zalívá tma, oknem prostupuje jen hlasitý řev venkovního generátoru.
Nacházím se v Kenemě, východní provincii Sierra Leone, kousek od hranice s Libérií. Pracuji zde jako anesteziolog v nemocnici Lékařů bez hranic.
Na displeji telefonu bliká jméno „Fatou“, což je jedna z místních anesteziologických sester. Dneska slouží na noční a na sále právě operují rodičku. „Operace se komplikuje,“ vyhrkne.
Pokládám telefon a snažím se rychle dovolat na vysílací místnost, aby mi poslali auto na cestu do nemocnice. Nezvedají to. To se mi ještě nestalo, až teď, když mám poslední noční příslužbu.
Už za pár hodin budu na cestě zpět do hlavního města, odkud budu pokračovat domů do Čech. Ale to teď neřeším, zkouším znovu volat. Nezvedají. Za chvíli mi volá operující porodník, doktor Asa, Japonec s mnohaletou praxí v afrických nemocnicích. Chce, abych vzbudil druhého porodníka, který zatím spokojeně oddychuje ve vedlejším pokoji.
Za pár minut už spolu s Artemem vyhlížíme přijíždějící auto. Artem je Ukrajinec, který se narodil v Kazachstánu a než se připojil k Lékařům bez hranic, pracoval v Rusku. Na misi člověk potká lidi s nejrůznějšími příběhy. Dohromady tu je přes třicet národností, přes třicet různých životních cest, které se na čas propojí v jedné nemocnici.
Auto se prodírá tmou, do nemocnice je to ještě pár kilometrů. Běžně si cestu užívám, pozoruji, jak se kraj silnice hemží školáky v uniformách, jak se loudají cestou na vyučování. Ženy před domy perou prádlo nebo připravují jídlo na venkovním ohništi, starší lidé posedávají na zápraží. V noci je ale cesta jiná: nekončící tma a pusto. Jsem nervózní, hlavou mi probíhají myšlenky o tom, v jakém stavu je pacientka na sále. Řidič mezitím naladil rádio a vesele si prozpěvuje do rytmu. Operace ho netrápí, je rád, že má svou práci, v Sierra Leone má málokdo takové štěstí.
Konečně jsme u brány nemocnice. Spolu s Artemem míříme rychle k operačním sálům. Pokaždé napřed nakouknu na sál přes okno z chodby, abych viděl čísla na monitoru a uklidnil se, že pacient je stabilní.
Tentokrát mě ale čísla neuklidní. Rodička je skoro bez tlaku, další varovnou známkou je orosené čelo a výraz ve tváři porodníka. Rychle se převlékáme do operačního oblečení a za chvíli jsme s Artemem na sále.
Rodička čekala své desáté dítě. Z devíti předchozích jich žije jen šest. Do nemocnice ji přivezli s rupturou dělohy ze vzdáleného zdravotního střediska, tři hodiny cesty autem. Dítě se bohužel zachránit už nepodařilo, teď bojuje o život matka. Více infuzí, objednáváme transfuze plné krve, snažím se ji stabilizovat. Porodníci už museli odstranit dělohu, ale stále všude krvácí.
Operace je dlouhá a náročná, ale po několika hodinách začíná pomalu vítězit. Ráno je hotovo a pacientka je stabilní. Teď ještě doufáme, aby se její stav nekomplikoval pooperačně a snad se brzy shledá se svojí rodinou.
Společná práce v těchto podmínkách stmeluje. Upřímně obdivuji místní a jejich radost ze života, i přes to všechno, čím si pravděpodobně během občanské války a epidemie eboly museli projít. Loučím se spolupracovníky na sále. „See you in Praga,“ volá na mě Artem a vidím, jak se pod rouškou směje, je rád, že pacientka přežila.
Nemocnice v Kenemě
Když dorazím zpět do svého pokoje, venku už je světlo, ale vedro a řev generátoru přetrvává. Byl to můj hlučný, ale věrný, společník po celou dobu mise, jinak bychom byli bez elektřiny. Spát se špunty v uších jsem nemohl, jinak bych se těžko budil během neustálých nočních příslužeb. Zvykl jsem si. Na spánek už nezbývá čas, beru kufry a naposledy se loučím s Kenemou.
Řidič čeká venku a před námi je společná šestihodinová cesta do hlavního města. Vykouknu z okna a krajnice se zase hemží lidmi.
Začíná další den v Sierra Leone.
*Jména lidí byla v textu změněna kvůli ochraně jejich identity
