Článek
Když jsem v sobotu při snídani kolem půl deváté ráno uslyšela venku první výstřely, právě začínal den, který jsem považovala za svůj poslední v Chartúmu. Měla jsem zabaleno, lednička i skříně byly prázdné a zbývalo jen pár hodin do mého odjezdu na letiště. Po roce stráveném v Súdánu jsem měla odletět domů.
Místo toho jsme se všichni rychle odebrali do bunkru v suterénu našeho domu. Tam jsem strávila celý den. Seděla jsem na podlaze spolu s více než 10 kolegy a nadskakovala při zvuku těžké střelby, nízko letících válečných letadel a následného bombardování. Jejich ozvěna se šířila místností, stěny a malá okna se třásly. Po výbuchu často následovalo ticho, které nikdy netrvalo dlouho.
První noc jsem spala na podlaze, obklopena kolegy, původně jsem ale měla být na letišti a cestovat domů. Myslela jsem na lidi, kteří na letišti, kde probíhaly těžké boje, uvízli. Mohla jsem to být já. Někteří utrpěli zranění a nemohli opustit letiště, aby se nechali ošetřit.
Myslela jsem také na všechny své súdánské kolegy a obecně na lidi žijící v Chartúmu, kteří na rozdíl ode mě neměli možnost skrývat se v bunkru s nouzovými zásobami potravin a vody. V ulicích hustě obydleného hlavního města s asi 10 miliony obyvatel se bojuje už šestý den (v době vzniku textu – pozn. red.). Lidem dochází jídlo, voda, pohonné hmoty. Velmi riskují, když se pokouší sehnat zásoby v obchodech, které se už teď potýkají s nedostatkem.
Když slyším všechnu tu zkázu venku, čtu o ztrátách na životech, o raněných a nemocných lidech, kteří se ani v hlavním městě Chartúmu nemohou dostat do funkční nemocnice nebo na kliniku, je mi neuvěřitelně smutno kvůli Súdánu a jeho obyvatelům. Ocitli se uprostřed bojů mezi ozbrojenými silami své vlastní země. Chybí jim jídlo, voda, léky, zdravotní péče… a to jsou teprve první dny. Dopady konfliktu na už tak špatnou humanitární situaci budou strašné.
Text vznikl 21. dubna 2023. Pro účely českého překladu byl upraven a zkrácen.
