Článek
Podle palestinského ministerstva práce je nyní na Západním břehu Jordánu vysídleno přibližně 6 000 lidí, z nichž někteří žijí v žalostných podmínkách.
Týmy Lékařů bez hranic vysídleným osobám dodávají léky na nepřenosné nemoci a poskytují také psychologickou pomoc.
„Před 7. říjnem bylo všechno v pořádku,“ říká 62letý Hussein*, který žije v Gaze, ale než propukla válka, pracoval 37 let v Izraeli. „Jezdil jsem do práce do Ašdodu, izraelského města vzdáleného asi 35 až 40 kilometrů severně od Gazy. Někdy jsem tam přespával, jindy jsem se vracel do Gazy, abych mohl trávit čas s rodinou,“ vzpomíná.
Aby uživil svou rodinu, pracoval jako malíř domů a na farmách. „Chovali se tam ke mně dobře, mám spoustu izraelských přátel,“ popisuje. Den před útoky 7. října pil kávu se svým nejlepším přítelem v místě, kde pobýval. „Je to Izraelec a seznámil jsem se s ním na zeleninovém trhu. Vozil jsem mu a jeho rodině ovoce a zeleninu i přímo z Gazy. Naše rodiny se také rychle spřátelily,“ pokračuje ve vyprávění.
V říjnu se však pro něj vše změnilo. „Spal jsem, když do mého pokoje najednou vtrhl můj přítel a další muž, kterého jsem neznal, a začali mě bít holemi.“
„Vaši lidé nás tady zabíjejí a vy mezitím spíte v našich domech!“ křičeli na Husseina, zatímco na něj vypustili psy. „Kousali mě a roztrhali mi břicho a trup,“ vzpomíná.
Po deseti minutách se mu podařilo utéct, ale trvalo půl hodiny, než se dostal do bezpečí. „Zavolal jsem jinému izraelskému příteli, který pro mě přijel. Odvezl mě do domu svého známého a tam jsem se skrýval 10 dní, aniž bych viděl slunce,“ dodává. Dne 18. října si vzal taxík a přesunul se na Západní břeh Jordánu.
Husajn dorazil do Ramalláhu, hlavního města Západního břehu, a rozhodl se zamířit na sever do Dženínu, kde se v mnoha střediscích provozovaných palestinskými úřady nacházejí stovky vysídlených Gazanů. V těchto centrech působí i Lékaři bez hranic, kteří zde poskytují léky i psychologickou pomoc. Někteří pacienti týmům organizace sdělili, že po eskalaci konfliktu byli izraelskými silami zadržováni, biti, ponižováni a zneužíváni.
„Zdejší lidé jsou skutečně laskaví. Nečekal jsem to,“ přiznává. „Moje rodina ale zůstala ve městě Gaza. Žije tam moje žena i děti. Občas se mi podaří se s nimi spojit telefonicky. Vypráví mi, jaká je tam situace. Je to hrozné. Chci jen žít v míru. Nechceme nikoho obtěžovat a doufáme, že nikdo nebude obtěžovat nás. Chceme poklidný život po boku našich rodin, dětí a vnoučat. Palestinu vnímám jako svou zemi, ať už jsem v tu chvíli kdekoli. Toužím se znovu setkat se svou rodinu v Gaze.“
Hussein se domnívá, že se už nikdy nebude moci vrátit do Ašdodu, města, kde dříve pracoval a žil. „Situace už nikdy nebude stejná,“ uzavírá.
* Jméno bylo z důvodu zachování důvěrnosti změněno.
