Článek
„Těch těžkých příběhů bylo hodně, možná jsem je s radostí přenesl na stránky, a pak jsem na ně zapomněl, ale některý mi tam zůstaly. Jeden z nich, který si dodneška pamatuju, byl z Afghánistánu,“ vzpomíná Tomáš Šebek.
„Místní svátek, malá holčička s takovou nádhernou červenou mašlí, my ji resuscitujeme, protože dostala zásah elektrickým proudem. Stojíme nad ní, děláme ty oživovací úkony a všichni řveme, všichni brečíme. Tehdy se ji podařilo zachránit. Byl jsem tenkrát na misi s Evou Kušíkovou, která ji vlastně měla pak v péči na JIPu jako anestezioložka,“ pokračuje.
„Nakonec to její srdíčko bylo tak poškozený elektrickým proudem, že i po úspěšný resuscitaci se prostě…to nebylo k životu a ta holčička umřela. To byl hnusnej příběh. Dodneška vidím ty detaily. A pak jich byla celá řada dalších, většinou spojený s těma dětma. Ty hnusný jsem zapomněl a ty šťastný si pamatuju dodneška úplně všechny.“
MSF: Považuješ se za člověka, který je slavný?
TŠ: Nepovažuju. Dělá mi to hrozný potíže, když si to někdo o mně myslí. Nemám rád, když se na mě ukazuje, beru to jako roli, kterou musím sehrát, ale nejsem tohohle nastavení.
MSF: Proč si myslíš, že to k tomu patří?
TŠ: Protože věci, který dělám, musím komunikovat. Ta komunikace s tím souvisí, já to prostě beru jako součást hry, ať je to moje práce chirurga, musím o ní mluvit, nebo moje práce jako kolegy v rámci Lékařů bez hranic, anebo jako podnikatele, který má projekty, které chce dostat do veřejnýho prostoru. Musím o tom mluvit, což je ta stinná stránka mého angažmá, že prostě občas jsem někde vidět.
MSF: Lékaři bez hranic často upozorňují na to, že heroismus není úplně vhodná vlastnost, která se s lidmi, pro ni pracující, má snoubit. Jak to máš ty a kdo je pro tebe hrdinou?
TŠ: Já s tím musím souhlasit. Pro mě hrdinou jsou ti, kteří nejsou vidět. Složitý příběhy lidí, který nemají potřebu to okatě dávat najevo, a přesto dokážou fantastický věci. Překračovat hranice, to je pro mě vlastně jako hrdina. Ti nepoznaní, ti, o kterých nevíme, myslím, že to je terminus technicus - každodenní hrdina.
MSF: A napadá tě nějaký konkrétní příběh někoho neviditelného, který pro tebe hrdinou byl?
TŠ: Já teďko čtu, nebo spíš poslouchám audio knížku Bílá Voda od Kateřiny Tučkové - o příběhu řádových sester - a to jsou za mě hrdinové. Hrdinové jsou za mě lidé, kteří žijou složitý příběh. Vlastně v tom žijeme v rámci Lékařů bez hranic, ale i tak si to vlastně v Čechách jako člověk uvědomuju úplně jinak. Válečný kulisy na Ukrajině - to jsou za mě prostě ty každodenní hrdinové, kteří třeba nemají jméno, ale žijou neuvěřitelně statečný život. To je za mě to, co by se vlastně člověk měl pokoušet objevit a vyzdvihnout.
LBH: Co tě inspirovalo k tomu se právě k Lékařům bez hranic přidat? Rozmýšlel sis to dlouho, nebo zrálo to v tobě nějakou dobu?
TŠ: Obecně se říká, že chirurgové nejsou moc přemýšlivý typ, já to mám o to víc. Spíš jsem otevřenej příležitostem a Lékaři bez hranic šli kolem. Já jsem se samozřejmě s tou myšlenkou potkal mnohem dříve, už někde na studiích, to znamená, než jsem se vydal na svoji první misi, tak to bylo určitě 10 let minimálně. Ale nebylo to něco, co bych měl vysněnýho, prostě v daný okamžik mi to přišlo jako dobrá volba. Pro mě to možná trošku bylo jakýsi splacení dluh. Ve smyslu - žijeme si tady docela dobře a měl jsem možnost se v systému vzdělat bezplatně a baví mě někomu předávat expertizu, tak proč bych to prostě nezkusil v Lékařích bez hranic, když zrovna šli, v uvozovkách, kolem.
MSF: A je mezi těmito dvěma tvými cestami tady a tam, čímž mám na mysli mise Lékařů bez hranic, jaký je největší rozdíl?
TŠ: Žádný, je to medicína. Cokoliv, co dělám, ať je to medicína poskytovaná mýma rukama, občas hlavou, tak je to medicína, a když je to podnikání, je to medicína, když je to neziskový angažmá, je to medicína, to je vlastně jako ta červená nit, která se tím všude táhne. To všechno kolem jsou jenom kulisy, ale na konci tý cesty je vždycky člověk, uživatel, pacient, jakkoliv ho nazveme, a to, co pro něj dělám z prostředků, ať už digitálně nebo reálně, tak je medicína.
MSF: A ty kulisy nikterak tu medicínu neovlivňují, třeba když se jedná o nějaký nestabilní kontext?
TŠ: To nepochybně ano, protože prostě pracujeme s limitovanými zdroji finančními, lidskými a obecně prostě s prostředky, které třeba už v tom kontextu domácí medicíny jsou pasé, jsou někdy historické. Nemyslím si ale, že to jsou ty základní kulisy, mně se na Lékařích bez hranic líbí to, že jsme schopni vlastně pracovat v kterýchkoliv kulisách a poskytovat vysokou úroveň lékařské péče. To jsou právě, aspoň pro mě, Lékaři bez hranic.
Tři minuty. Tak dlouho trvalo, než Lékaři bez hranic začali ošetřovat prvního pacienta po zemětřesení na Haiti. Šlo o největší krizový zásah této organizace. Najali tisíce nových pracovníků, většinou Haiťanů, na fotbalových hřištích i jinde postavili nafukovací nemocnice. Za 10 měsíců ošetřili 350 000 pacientů, provedli 16 000 operací a léčili nemocné s cholerou.
MSF: Pojďme přesunout na Haiti, protože to byla tvoje první mise, jaká nejčastější zranění jsi tam operoval nebo ošetřoval?
TŠ: Já jsem tam vlastně přijel až pár měsíců po tom ničivým zemětřesení, takže to byla kombinace různých reoperací u lidí, který měli třeba tu první pomoc ještě v podmínkách, kdy jsme jako Lékaři bez hranic operovali de facto pod širým nebem. Ti lidé stále potřebovali nějakou péči.
Pak to byly dopravní nehody, velmi často samozřejmě to byly i následky něčeho, jako jsou sousedské při. Na Haiti se hodně věcí řeší chladnými zbraněmi, zejména mačetou. Pak úrazy, pády z kokosových palem, taková jakoby všehochuť úrazový chirurgie, a pak tam samozřejmě patřily, už v té době bylo Haiti politicky ne úplně stabilní, úrazy způsobené střelnou zbraní.
Zůstaly mi tam zejména pozitivní emoce. Mám prostě Haiti zařazený jako mojí první misi, jako vysoce emocionální zážitek, jak to prostě pro mě všechno funguje tak, jak má. Ještě to bylo trochu nad očekávání.
MSF: V čem se ty emoce nejvíce rozehrály?
TŠ: V interakci s tím člověkem, to znamená s našimi pacienty, u dospělých jsem schopný emoce krotit, u dětí ne, a to znamená, že prožívám ty příběhy hodně silně, když končí dobře a stejně silně je prožívám, když neskončily dobře, nebo možná silněji. Tam jsou ty emoce velký.
MSF: Je těžký projevit emoce a dát je najevo ve chvíli, kdy se potřebuješ soustředit na svoji práci?
TŠ: Zjistil jsem, že vůbec nevadí, když člověk operuje a u toho trošku brečí…
