Článek
Posledních 30 let trávím v hlavě, která se mě občas snaží zabít.
Nejsem žádný meditační guru v bílém rouchu, co vám bude kázat o vesmírné energii. Jsem máma, co nasekala chyby; žena, co měnila chlapy, práci i bydliště jako ponožky, a skeptik, co ví, že optimista je jen málo informovaný pesimista. Ale taky jsem ještě tady.
S depresí a úzkostmi se peru od dětství, které nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Jako bonus mi osud přibalil diagnózu hraniční poruchy osobnosti. Poprvé jsem to chtěla skončit v osmadvaceti. Pak jsem to zkusila ještě dvakrát. Bez léků bych dnes tyhle řádky nepsala.
Dlouho jsem věřila, že ze mě antidepresiva udělají gumovou loutku bez emocí. Moje ego řvalo: „Nebuď slaboch, to zvládneš!“ Zkusila jsem všechno – od jógy po meditace. Když jsem nenašla spásu v duchovnu, snažila jsem se tu strašnou vnitřní bolest utlumit trávou a utopit v alkoholu. Výsledek? Propadala jsem se jen hlouběji do temnoty a izolace.
V sedmatřiceti jsem se během dvou měsíců pokusila o sebevraždu dvakrát. Ani láska a zodpovědnost k mým dvěma dětem mě nezastavily. Kdo nezažil ty měsíce a roky v temné studni bez jediného paprsku naděje, nikdy nepochopí, že smrt se v tu chvíli zdá jako jediné osvobozující vykoupení.
Smrt si mě ale nevzala a já netušila, jak dál, abych se necítila jako pohřbená zaživa. Dlouho jsem se chovala jako ignorant. Když mi bylo nejhůř, naklusala jsem k psychiatričce pro recept. Jakmile mi lék zabral, s pocitem „vyléčení“ jsem prášky zase s klidným srdcem vysadila. Tenhle kolotoč se točil tak dlouho, až jsem se probrala na JIPce s vypumpovaným žaludkem.
Tehdy mi došlo, že nejsem pánem svého života. A že pokud se sakra rychle něco nezmění, udělám ze svých dětí sirotky.
Přiznat si, že léky jsou pro mě nezbytností, byla ta nejtěžší kapitulace v mém životě. Neučinily mě šťastnou, ale zastavily palbu. Vytvořily v mé hlavě dost klidu na to, abych mohla začít uklízet tu spoušť, co po mně zbyla – vztahy s dětmi, dluhy, chaos a závislosti. Trvalo roky, než jsme s lékařem našli kombinaci, co mi sedla. Ano, vedlejší účinky jsou občas k vzteku, ale pořád jsou ničím ve srovnání se stavem, kdy už prostě nechcete dýchat.
Pokud vás zajímá, jak se dá s diagnózou v kapse žít, milovat a občas se tomu všemu upřímně zasmát, tak vítejte. Jsem tu, abychom zničili pár mýtů. Protože kdo jiný by vám měl krýt záda než někdo, kdo v těch zákopech stojí už třicet let?
