Článek
Biskup Stanislav Thurzo nechal u olomouckých hradeb roku 1516 vybudovat renesanční palác, ten zaujímal asi třetinu dnešního areálu. Byl vážně poškozen třicetiletou válkou a požárem v roce 1661.
Biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna v roce 1664 zahájil rozsáhlou barokní přestavbu objektu do zhruba dnešní podoby. Projekt připravil Filiberto Lucchese, po jeho smrti pokračoval Giovanni Pietro Tencalla, další práce zde probíhaly také v následujících desetiletích. Palác je přístupný veřejnosti od roku 2011 poté, co byl celkově rekonstruován.
Hlavní průčelí získalo vzhled po obnově po dalším požáru roku 1904, tehdy byla zvýšena jeho střední část a doplněn štít s hodinami, sochou sv. Václava a věžičkou.
Jak jsme se dozvěděli od paní průvodkyně, za námi do prvního patra přichází paní architektka.
Na začátku prohlídky vede do prvního patra monumentální schodiště, na stropě nad ním je sgrafitová výzdoba od Jano Köhlera z konce 20. let 20. století..
Na fotografii je sousoší svatých Cyrila a Metoděje od Emanuela Maxe z roku 1840 na vrcholu hlavního schodiště Arcibiskupského paláce v Olomouci. Jedná se o model k sousoší objednanému císařem Ferdinandem V. Dobrotivým, jeho mramorové provedení je dnes v pražském Týnském chrámu.
Vlevo stojí Metoděj zvedající pravici k požehnání. Kolem ramen má pallium, pás s kříži označující arcibiskupskou hodnost. Vpravo je Cyril jako mnich s knihou a vysokým křížem. Na podstavci je latinský nápis, česky To jsou naši otcové a praví pastýři, kteří nás, sedící v temnotách, povolali k podivuhodnému světlu. Víte, že oba jsou od roku 1980 patrony Evropy?
Metoděj byl prvním moravským arcibiskupem. Na Velkou Moravu byli bratři pozváni roku 863 knížetem Rostislavem. Přinesli nám bohoslužby, překlady náboženských textů srozumitelné místním lidem a vychovávali domácí duchovní.
Metoděj získal biskupské svěcení a arcibiskupskou hodnost v roce 869. Měl spory s franskými biskupy, ti si nepřáli cizí vměšování, nechali jej dokonce uvěznit.
Jan I. byl prvním biskupem olomouckým po obnovení moravského biskupství roku 1063. Úřad zastával do roku 1085. Byl původně benediktinským mnichem z Břevnova a jeho biskupským kostelem byl dnes zaniklý kostel sv. Petra na olomouckém Předhradí. Dobové vyprávění jej líčí jako skromného člověka, který zachovával řeholní chudobu. Dostal se do sporu s pražským biskupem Jaromírem, jenž jej dokonce fyzicky napadl. Roku 1078 vysvětil klášter Hradisko u Olomouce a zemřel 25. listopadu 1085.
Napravo na fotografii vedou dveře do klausury, kde sídlí Milosrdné sestry sv. Kříže, ty se starají o chod části paláce.
Římskokatolický teolog, duchovní, vysokoškolský pedagog, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský Josef Karel Matocha se narodil v roce 1888 v Pitíně a zemřel v roce 1961 v Olomouci.
Nejprve působil jako kooperátor v Sobotíně u Šumperka v letech 1914 až 1919, před válkou v Olomouci na teologické fakultě jako profesor, po válce až do roku 1948 byl též děkanem fakulty.
V březnu 1948 byl jmenován arcibiskupem olomouckým, jeho svěcení téhož roku se zúčastnili ministr spravedlnosti Alexej Čepička, ministr školství Zdeněk Nejedlý a ministr zdravotnictví Josef Plojhar. Od Velikonoc 1950 byl internován a izolován StB, jeho spolupracovníci byli zatčeni. Matocha nesměl vycházet z rezidence, tedy Arcibiskupského paláce v Olomouci. V jeho bytě s výhledem do nádvoří na fotografii s ním byl stále přítomen zaměstnanec StB, nesměl číst noviny ani poslouchat rozhlas.
Přesto, aby se předešlo zvěstem o jeho smrti, Matocha v roce 1951 vysvětil opravený kostel v rodném Pitíně. V roce 1952 v Uherském Hradišti biřmoval 380 biřmovanců. Například bratislavský deník Pravda v roce 1953 napsal, že Matocha zaslal kondolenci u příležitosti úmrtí Klementa Gottwalda.
Po jeho smrti v roce 1961 již obsazen úřad arcibiskupa. Matocha je pohřben na hřbitově v Pitíně, v současnosti se uvažuje o přenesení jeho ostatků do Olomouce. V roce 1999 mu prezident Václav Havel in memoriam udělil Řád T. G. Masaryka I. třídy.
Na fotografii je Jubilejní knihovna, v ní je umístěno 12 tisíc svazků knih. Ty dostal darem arcibiskup Prečan k padesátému výročí svého kněžského svěcení v roce 1939. Zdejší mobiliář vznikl pod vedením stolaře Františka Rajnocha v arcibiskupských dílnách. Nalevo vedou dveře do Slavnostní dvorany, pravé dveře do Trůnního sálu.
Na fotografii je bývalá jídelna, dnes Slavnostní sál. V jeho průčelí je portrét arcibiskupa Rudolfa Jana Habsbursko-Lotrinského. Tento osvícený arcibiskup například založil některé železárny na severní Moravě, včetně slavných Vítkovických železáren později vlastněných Rotschildy.
V sále se pořádají různé kulturní a společenské akce, mají zde promoce absolventi některých fakult UP. Projev ze pronesl například Tomáš Garrigue Masaryk, Václav Havel či papež Jan Pavel II.
V interiérech paláce se dochovala původní barokní štuková výzdoba místností. Štukový strop v tomto sále zdobí alegorie čtyř ročních období, ta symbolizují vždy dva andílci, na jaře jsou obklopeni květinami, v létě sečou obilí, na podzim je kolem nich hroznové víno, v zimě se ohřívají u ohně.
Na fotografii je mramorová pamětní deska připomínající v latině předání vlády Ferdinandem Dobrotivým jeho synovci Františku Josefovi I. dne 2. prosince 1848. Je umístěna v Trůnním neboli Audienčním sále v souvislé řadě reprezentačních místností v prvním patře Arcibiskupského paláce, kde se dnes provádí návštěvníci.
Nápis lze volně přeložit takto:
Na zbožnou a trvalou paměť abdikace, při níž nejmilostivější císař Ferdinand, aby uzavřel propast politických bouří, v tomto paláci vložil ctihodné žezlo rakouského císařství do rukou svého nejvznešenějšího synovce Františka Josefa I., který měl spojenými silami upevnit otřesené základy rakouských království, dal tuto pamětní desku zřídit Maxmilián Josef, kníže a arcibiskup olomoucký. 2. prosince 1848.
Maxmilián Josef arcibiskup Sommerau-Beck tehdy císařskou rodinu v paláci hostil. Dvůr se do Olomouce uchýlil před revolučními událostmi ve Vídni. Františkovi Josefovi bylo při převzetí vlády pouhých osmnáct let.
Předání vlády proběhlo 2. prosince 1848 po osmé ráno, byla to předem připravená změna panovníka, ovšem dvůr ji do poslední chvíle tajil. Pod vedením ministerského předsedy Felixe knížete Schwarzenberga, probíhaly přípravy s přispěním matky budoucího císaře, arcivévodkyně Žofie.
Během ceremonie čekali v předsálí olomoučtí vojenští a civilní představitelé aniž znali důvod pozvání. Císař Ferdinand Dobrotivý přečetl své rozhodnutí vzdát se vlády, jeho bratr František Karel měl podle nástupnického pořadí nastoupit po něm, též se vzdal svého práva ve prospěch svého syna — osmnáctiletého Františka Josefa. Toto je zaznamenáno v nástupním manifestu.
V Trůnním či Audienčním sále se stal rakouským císařem osmnáctiletý František Josef I. Vládu převzal 2. prosince 1848 od svého strýce Ferdinanda I. Dobrotivého, ten zde abdikoval. V té době ve Vídni, hlavním městě Rakouského císařství, probíhala revoluce.
Tehdy byl olomouckým arcibiskupem Maxmilián Josef, baron Sommerau‑Beckh (1769–1853). Arcibiskupem byl zvolen roku 1836 a během revolučních událostí roku 1848 poskytl v olomoucké rezidenci útočiště císaři Ferdinandu V. a taktéž jeho nástupci Františku Josefovi I. Současně umožnil říšskému sněmu zasedat v arcibiskupském zámku v Kroměříži.
Výzdoba sálu je klasicistní a pochází z 19. stol. Trůn na fotografii je zde umístěn od 70. let 20. století a pochází ze zámku Jánský vrch v Javorníku, ten býval letním sídlem vratislavských biskupů.
Vlevo na fotografii vlevo je fotokopie obrazu olomouckého malíře Adolfa Rabenalta ze 70. let 19. století. originál je umístěn v kapli olomoucké radnice.
Malý Zlatý salónek je poslední místnosti původní renesanční budovy. Je to malý pokoj s brokátovými tapetami prošívanými zlatými nitěmi. Jsou zde cenné sbírky skla, keramiky a porcelánu, mezi nimi skleněné číše z poloviny 16. století a habánská keramika z konce 17. století.
Původně ukončovala budovu 2 metry tlustá venkovní zeď, tou dnes vede průchod do dalšího pokoje již v barokní přístavbě. V této zdi byla objevena při rekonstrukci paláce v 80. letech 20. století malá kaple, na fotografii zamřížovaný otvor vpravo od dveří . V kapli visí obraz Panny Marie s Ježíškem a svatou Kateřinou od italského malíře Federica Barocciho. Kaple byla dříve soukromým prostorem pro modlitby ubytovaných hostů, včetně například Marie Terezie.
Na servírovacím stole stojí dvě porcelánové bílé nádoby, tzv. chladničky. V nich se chladila ledem zde podávaná zmrzlina.
Z Červeného salonku kdysi určeného k ubytování významných hostů arcibiskupa, ved vchod do malé soukromé kaple ve zdi. Jako poslední zde nocovala Marie Terezie se svým manželem v polovině 18. století. Po jejich odjezdu byla malá kaple zazděna.
Konferenční salon je potažený červenými papírovými tapetami, dnes jsou brokátové. Kvůli lepšímu prosvětlení prostoru zde byla umístěna čtyři velká skládaná zrcadla. Opravy nechal provést arcibiskup a kardinál Ferdinand Troyer.
V roce 1805 se zde sešli rakouský císař František II. a ruský car Alexandr I., radili se zde o strategii proti Napoleonu Bonaparte, jestli jej nechají přitáhnout k Olomouci. Jak víme z historie, nakonec se setkali u Slavkova v Bitvě tří císařů.
Na fotografii vidíme historický nábytek a také vzácné vázy, ty obdrželi olomoučtí arcibiskupové darem, např. alabastrovou vázu. Vlevo na stěně je obraz mladého Františka Josefa I. v oděvu římských císařů, tj. z doby jeho nástupu na trůn. Obraz byl ovšem namalován až v roce 1854 vídeňským malířem Antonem Einslem.
Postel v Zeleném salónu z druhé poloviny 19. století budí dojem, že je krátká, avšak jedná se o optický klam. Jen samotná matrace je dlouhá 213 cm. Vedle sedací soupravy, na které odpočíval například prezident Václav Havel, je pamětní deska, připomínající podepsání tzv. Olomoucké punktace v listopadu roku 1850. Pod pamětní deskou se nachází stolní hodiny ze sbírky arcibiskupa Cyrila Stojana.
V Zeleném salónu stojí také tato nádherná kamna. Zelený salón se tak nazývá rovněž podle barvy tapet. Do pokoje též vede schodiště ze dvora, malý předpokoj sloužil hostům k provádění hygieny. Samotný Zelený salón sloužil k ubytování významných hostů. Naposledy zde přespal v roce 1947 tehdejší prezident Edvard Beneš, ten přijel do Olomouce na slavnostní obnovení Univerzity Palackého.
Na fotografii je chodba ve druhém patře.
V paláci se nachází dvě kaple. Nejstarší, tzv. biskupská, je ve druhém patře a je jednou z mála místností s dochovanou barokní štukovou výzdobou stropů. V prvním patře je kaple v klausuře Kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, tu nechal vybudovat arcibiskup Bedřich Fürstenberg. Kaple jsou veřejnosti přístupné jen výjimečně.
Na fotografii je biskupská kaple Narození Páně ve druhém patře Arcibiskupského paláce, jedna z nejstarších dochovaných prostor rezidence. Její barokní podoba pochází z roku 1670. Obraz nad oltářem je kopie obrazu Panna Marie sklánějící se nad Ježíškem italského malíře Carla Dolciho (1616–1686). Dříve zde visela také slavná Madona s rouškou od Sebastiana del Piomba.
Na oltáři je svatostánek k uchování eucharistie, před ním zavěšená lampa s červeným světlem je věčné světlo. Okrové obložení stěn je umělý mramor z doby obnovy kaple roku 1861 za arcibiskupa Bedřicha Fürstenberga.
Na fotografii je původní plastická štuková výzdoba klenby, dílo italských umělců s rostlinnými ornamenty, okřídlenými andělskými hlavičkami a celými andílky neboli putti. Na detailu vidíme také andílka s kladivem, tyto předměty souvisí s Kristovým utrpením.
Na fotografii je pozoruhodný koberec se znakem arcibiskupa Theodora Kohna. Na prostředním štítku je Kohnův znak, tedy loď s napjatou plachtou na vlnách a hvězda, okolo je vidět pole s kužely a orlicemi, tradiční znaky olomouckého arcibiskupství. Koberec sem byl umístěn v roce 1893 či o něco později, tedy v době, kdy byl Kohnovi tento znak udělen.
Zdroje:
Výklad průvodkyně
https://arcibiskupskypalac.cz/?utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=ppd&utm_content=hledani&utm_term=arcibiskupsk%C3%BD%20pal%C3%A1c%20Olomouc&utm_campaign=firmy.cz-12946914
