Článek
Je to jen přes rok, kdy Daniel Löw-Beer, potomek bývalých majitelů textilní továrny na zpracování vlny v Brněnci, zahájil činnost zdejšího Muzea přeživších. To připomíná nejen záchranu přes 1200 Židů Oskarem Schindlerem, také osudy jeho a jeho manželky, majitelů továrny a umělců spjatých s jejich textilní výrobou a slavnou rodinnou vilou Tugendhat v Brně.
Na dvou fotografiích je detail konstrukce šedové či pilové střechy charakteristické pro zastřešení výrobních hal, zejména textilek. Název pochází z anglického shed, tedy haly či přístřešku.
Na fotografii je též vidět železobetonová nosná konstrukce stropu, v místech napojení mají některé nosníky zesílené, šikmo rozšířené konce, takzvané náběhy, ty pomáhají přenášet zatížení v namáhaných místech. Bílý povrch odráží denní světlo dál do prostoru.
Tuto velkou železobetonovou šedovou halu navrhl roku 1907 průmyslový architekt Bruno Bauer a postavila jej firma Pittel & Brausewetter. Má půdorys asi 160 × 50 metrů a kapacitu 11 000 vřeten. Tato průmyslová budova byla jednou z prvních v regionu využívajících železobetonovou konstrukci, to umožnilo větší rozpětí a výšku stropů, tedy ektivnější využití prostoru. Inovativní konstrukce odkazuje na průmyslový význam Brněnce.
Prosklená střecha umožnila stavět velmi rozlehlé haly prosvětlené denním světlem. Opakují se v ní plné střešní plochy a strmější prosklené pásy obrácené k severu, aby dovnitř pronikalo rozptýlené světlo a ne prudké slunce a nedocházelo k přehřívání. Takové uspořádání bylo pro textilky výhodné, osvětlená pracoviště mohla být umístěna po celé rozlehlé hale, nejen u obvodových oken.
Dlouhá úzká prohlubeň v popředí je naplněná přádelními dutinkami, na ty se zde kdysi navíjela vlněná příze — jedná se o drobnou připomínku zdejší textilní výroby. Jsou to duté trubičky z pevné lepenky, dnes se vyrábějí v různých barvách z plastu. Říká se jim cívky, ale dutinka je přesnější název samotného nosiče bez navinuté příze.
Na fotografii sedí dáma na červeném pružícím lehátku typu MR 100, také chaise longue či spring chair. Navrhl je architekt vily Tugendhat v Brně Ludwig Miese van der Rohe spolu s jejím vnitřním vybavením, tady spolupracoval s významnou návrhářkou, svou spolupracovnicí a partnerkou Lilly Reichovou a také se Sergiem Ruegenbergem. Toto červené lehátko MR 100 je v dokumentaci vily Tugendhat připisováno Ludwigu Miesovi van der Rohe, u podobného lehátka MR 104 z roku 1931 již newyorská MoMA uvádí oba autory. Reichová výrazně spoluutvářela interiéry, nábytek i výběr textilií a barev. Podle vzpomínek Grety Tugendhatové zkoušela barevné kombinace přímo ve vile s Miesem.
MR 100 má prohnutý sedák, vysoké opěradlo a konstrukci z lesklé ocelové trubky. Konstrukce využívá pružnosti ohýbané oceli, tím působí lehce a mírně péruje. Původní lehátko z vily bylo vyrobeno v Bamberg Metallwerkstätten, červené čalounění je upevněno koženými popruhy a přezkami.
Děti si hrají na koberci, který je kopií vlněného koberce z hlavního haly vily Tugendhat, tam ležel před onyxovou stěnou. Původní koberec ze světlé přírodní vlny ručně utkala Alen Müller-Hellwigová v německém Lübecku. Jeho tehdy neobvyklá jednobarevnost dala vyniknout nábytku a ušlechtilým materiálům interiéru.
Kombinace červeného čalounění, měkké bílé vlny a syrového továrního prostoru za sklem vytváří zajímavou kombinaci, kdy kultivované domácí prostředí vstupuje do prostředí průmyslového.
Na fotografii je připraveno pianino, to darovala Muzeu přeživších rodina Schindlerova kamaráda z Třince, kam jezdil do železáren pro materiál určený k výrobě hrnců v jeho továrně v Krakově. Na toho pianino tehdy hrával, a také u kamráda přespával na gauči, ten se již bohužel nedochoval. Podle pravidel měl přespávat kvůli ochraně v kasárnách, ale on dával přednost domácnosti svého kamaráda.
Na fotografii je pohled do rozsáhlé haly bývalé tkalcovny v továrně Löw-Beerů.
Autorkou předlohy těchto úžasných pestrobarevných dek na lavicích byla textilní návrhářka Otti Berger (1898–1944), viz její vzorkovník přízí na úvodní fotce. Přehozy s drobnými obdélníky, pruhy a střídáním červené, modré, černé a světlé barvy vycházejí z jejího vzoru, jehož historická předloha je dnes uložena v muzeu v Chemnitzu. Tato dnešní varianta pro Muzeum byla přizpůsobena strojovému tkaní a stala se poznávacím vzorem muzea.
Otti Berger byla výraznou osobností tkalcovské dílny Bauhausu v Dessau. Nejprve zde studovala, poté vyučovala. Studovala strukturu, hmatové vlastnosti a praktické využití tkanin v moderních interiérech. V Berlíně si roku 1932 otevřela textilní ateliér a spolupracovala s průmyslovými výrobci.
Narodila se v chorvatském Zmajevaci, tehdy v Rakousku-Uhersku. Byla Židovka, a tak jí nacisté roku 1936 zakázali v Německu pracovat. Nepodařilo se jí emigrovat do USA, vrátila se do Chorvatska, aby pečovala o nemocnou matku. Byla zavražděna v roce 1944 v Osvětimi. Použití vzoru Otti Berger v Muzeu přeživších nám oživuje práci konkrétní umělkyně, jejíž plodný život holokaust ukončil.
Na fotografii je zebra připomínající oděv koncentráčníků s vytetovaným číslem, dílo Josefa Baua (1920–2002), jenž se jako většina přeživších holokaust tímto pro něj typickým způsobem zřejmě vypořádává s takovým obrovským traumatem. Josef Bau a jeho žena Rebeka, rozená Tennenbaumová (1918–1997), prožili pozoruhodný příběh lásky. Josef se dočkal osvobození v Brněnci u Schindlera, zatímco Rebeka přežila Osvětim. Po válce se znovu setkali.
Seznámili se v koncentračním táboře Płaszów u Krakova. Josef byl výtvarník a v táboře musel kreslit plány a psát nápisy. Své dovednosti využil též k padělání dokladů pro ty, co se chtěli zachránit před holokaustem. S Rebekou uzavřeli tajný sňatek v ženské části tábora, tam Josef pronikl v ženském převleku. Tato svatba je předlohou scény ve Spielbergově filmu Schindlerův seznam.
Rebeka dostala Josefa na Schindlerův seznam namísto sebe, ona sama byla deportována do Osvětimi. Josef se dočkal konce války v Brněnci. Po válce úředně stvrdili svůj sňatek 14. února 1946. V roce 1950 odešli do Izraele s dcerkou Hadasou, později se jim narodila druhá dcera Clila.
V Izraeli se Josef prosadil jako grafik, ilustrátor, spisovatel a průkopník animovaného filmu. Vytvářel filmové titulky a vlastní animační zařízení. Podle jeho muzea pracoval také na tajné výrobě dokumentů pro izraelské zpravodajské služby. Jeho bývalý ateliér v Tel Avivu je dnes muzeem uchovávající tvorbu i osud manželů.
Vpravo jedna z modelek s kamarádem si prohlíží zajímavou a podnětnou expozici v prostorách muzea.
Na fotografii není původní, ale současný plán areálu továrny. Budovy jsou nakresleny v šikmém pohledu, návštěvník si tak dokáže představit jejich rozmístění, výšku i tvar střech. Současnému účelu odpovídá také logo ARKS odkazující na Ark‘s Foundation spravující muzeum, červené popisky a vyznačená návštěvnická trasa.
Na tomto plánku zbaveného části s okolím chybí zobrazení blízké železniční stanice Březová nad Svitavou, zde původně popsaná jako Březová nad Vltavou. To se stává, podle mě většina našich občanů doposud neví, kde je Brněnec, a co se tam na konci války odehrálo, na rozdíl od zbytku světa. Přímo v Brněnci se nachází ještě jedna železniční stanice pojmenovaná po jedné z částí obce, Moravská Chrastová.
Na fotografii vpravo je Anna Mirjam Wagnerová, která mě poprosila o fotku. Je zakladatelkou a předsedkyní spolku Polin a hlavní organizátorkou stejnojmenného festivalu židovské kultury v Polné.
Festival se poprvé konal v roce 2017, tehdy si v Polné připomínali 300. výročí zdejšího rabínského domu. Anna Mirjam s kolegy připravili třídenní program v synagoze a jejím okolí rovněž s dílnami pro rodiny, proběhlo také setkání těch, kteří pomáhali zachraňovat místní židovské památky.
V rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2023 vyprávěla o dění v Polné, kde prostřednictvím židovské kultury chce přispívat k vyrovnání se s odkazem hilsneriády a podpořit zájem o expozici v rabínském domě. Bohužel v současnosti již festival v Polné neorganizují.
Na fotografii je vstupní brána do dnešního hlavního prostoru Muzea přeživších. Za touto nízkou částí se nachází výrobní hala bývalé tkalcovny Löw-Beerů.
Na fotografii je domek, v němž měl koncem války kancelář Oskar Schindler. Původně šlo o dělnický dvojdomek, tedy obytnou budovu pro dvě domácnosti při textilní továrně Löw-Beerů, ta byla na začátku války arizovaná, tedy zabavená židovským majitelům bez náhrady. Později zde byly kanceláře, po válce sklad. Stojí přímo u historického vstupu a vymezuje někdejší táborové shromaždiště. Kovové schodiště na štítové straně vede do podkroví.
Domek je součástí památkově chráněného souboru, jeho význam spočívá v přímé souvislosti s provozem Schindlerovy továrny a tábora v letech 1944–1945. Za Schindlerova působení sloužil tento domek jako administrativní zázemí továrny. Manželé Schindlerovi zde i žili, aby byli v případě problémů nablízku svým Židům.
Dnes patří budova obci, od otevření Muzea přeživších v tomto areálu v květnu 2025 prochází tento velmi zanedbaný domek rekonstrukcí a připravuje se v něm informační centrum.
Tovární budova na fotografii je označovaná jako Schindlerova archa spojující výrobní prostory s ubytováním vězňů. Její zdi jsou přímým hmotným svědectvím jejich nucené práce i přežití posledních měsíců války. V této budově byli ubytováni muži v horní části továrny nad výrobními prostory. Ženy měly ubikace v jiném objektu areálu. Na fotografii je patrné smíšené kamenné a cihelné zdivo odhalené po opadání omítek. Řady velkých oken s kovovými rámy odkazují k původnímu účelu.
Od podzimu 1944 zde fungovala nefungovala válečná výroba Oskara Schindlera ve zdejším pobočném koncentračním táboře Gross-Rosen. Do Brněnce Schindler přemístil své židovští vězně z okupovaného Polska. Zdejší Schindlerova výroba měla poskytnout důvod, proč je nacisté měli ponechat naživu, Bylo tak zachráněno přes 1 200 Židů úsilím Oskara a Emilie Schindlerových.
Potomek majitelů zdejší bývalé textilní továrny Daniel Löw-Beer vypráví návštěvníkům Muzea přeživších, které založil a rekonstruuje, příběh místa před budovou, v níž na sklonku války přežívali židovští vězni zachránění manželi Schindlerovými. Doplněné postavy Židů symbolicky propojují dnešní Brněnec s osudy tehdejších vězňů a připomínají ty, jejichž životy jsou s tímto místem navždy spjaty.
Schindlerova archa v Brněnci v současnosti začíná zachraňovat hlavní budovu Schindlerovy továrny. Původně chtěli začít od podlahy, ale vzali to od střechy. Pokud přestane zatékat do obvodových zdí, skončí také degradace zdiva a tato zásadní památka bude dále stát. Držíme palce.
Na fotografii je budova nazývaní Emily´s clinic, tedy Emiliina ošetřovna.
V lednu 1945 dorazil do Brněnce transport asi 120 polomrtvých židovských mužů z pobočného tábora Osvětimi v Goleszówě, Emilie je umístila do této budovy a podílela se na jejich ošetřování a zajištění výživy. Její zásah byl tedy bezprostřední záchranou lidí, kteří už téměř neměli sílu žít.
Po cestě v uzavřených nákladních vagonech byli lidé těžce podchlazení a vyhladovělí. Emilie v manželově nepřítomnosti zasáhla proti jejich odeslání pryč, Oskar následně prosadil jejich přijetí do tábora pod záminkou, že je potřebuje pro výrobu.
Na fotografii je Emilie Schindler, vlevo její manžel Oskar Schindler. Dne 24. června 1993 oba obdrželi od památníku Yad Vashem v Jeruzalémě titul Spravedlivý mezi národy, ten je udělován za záchranu života byť jen jediného Žida. Toto ocenění výslovně připomíná zásluhy obou manželů.
Emilie Schindler měla na záchraně židovských vězňů taktéž zásadní podíl. V Brněnci zajišťovala potraviny a ošetřovala vyčerpané a nemocné lidi. Oskar jednal s úřady a SS, což by samo o sobě nestačilo. Vězni potřebovali také každodenní péči, aby se osvobození vůbec dožili.
Emilie Schindler se narodila v roce 1907 jako Emilie Pelzlová ve Starém Maletíně na Šumpersku. Po válce odešla s Oskarem do Argentiny. Oskar se v roce 1957 vrátil do Německa, Emilie zůstala v Argentině ve skromných poměrech, zemřela roku 2001 během pobytu v Německu.
Na fotografii je bývalý Daubkův mlýn v Brněnci, dnes areál společnosti Penam. Jeho dominantou je mohutné železobetonové obilní silo o 12 komorách postavené v roce 1912 vystupující nad nižšími mlýnskými budovami. Z tohoto mlýna tajně vynášeli životně důležitou mouku pro Židy v koncentráku zřízeném v arizované továrně Löw-Beerů.
Samotná Daubkova vila, v níž za války bydleli Schindlerovi, byla bohužel roku 1989 zbořena.
Zdroje:
Výklad průvodců
Informační panely v muzeu
