Článek
Věřila jsem mu. A proto, když se můj život začal trochu hroutit a já potřebovala někoho, kdo mi pomůže zorientovat se ve financích, byl první, koho jsem požádala o pomoc.
„To je jasný, ségra, já se na to mrknu. Jsem v tom dobrej, rozložím ti výdaje, něco investuju, poradím ti,“ řekl mi tehdy, úplně samozřejmě, jako by to byla ta nejmenší laskavost, kterou pro mě může udělat.
A já mu věřila. Byl to přece brácha.
Jenže když jsem po měsíci otevřela své internetové bankovnictví, došlo mi, že tahle „laskavost“ mě stála víc, než jsem si kdy dokázala představit.
Jak jsem mu dala klíče k vlastní peněžence
Nejsem hloupá. Fakt ne. Ale nikdy jsem nebyla dobrá na čísla. Rozpočty, úspory, investice, to všechno pro mě byla španělská vesnice. Můj bývalý přítel se mi dokonce jednou smál, že kdybych nebyla tak důvěřivá, dávno bych byla milionářka. Jenže já jsem taková prostě byla.
A tak když mi bratr nabídl, že mi pomůže spravovat finance – protože přece „rozumí investicím“ a „ví, kam se teď vyplatí dát peníze“ – neměla jsem důvod mu nevěřit.
Dala jsem mu přístup k účtu. Ne heslo, ale možnost vidět pohyby, něco zaplatit, něco mi rozdělit do úspor. A od té chvíle už jsem svůj účet vlastně ani nehlídala.
„Nech to na mně, ségra, já to zvládnu,“ opakoval mi, když jsem se ho ptala, jestli je všechno v pořádku.
A já se ho na to vlastně ptala celkem často. Něco mi totiž nesedělo.
Když jsem zjistila, že něco nehraje
Nešlo o žádné obří částky. Nejdřív.
Tady pár stovek, tam tisícovka, občas nějaká transakce, kterou jsem si nedokázala spojit s ničím, co bych si sama koupila. Ale říkala jsem si – asi něco zaplatil, asi se mi to projeví příště.
Jenže pak jsem najednou neměla na účtu skoro nic. A to mě zasáhlo jako facka.
Pamatuju si ten moment úplně přesně. Seděla jsem v kavárně, otevřela mobil, jen tak letmo zkontrolovala účet, a v tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Bylo tam o dvacet tisíc míň, než jsem čekala.
Zvedl se mi tep. Zírala jsem na to číslo, přejížděla po transakcích prstem a snažila se pochopit, co se sakra stalo.
A pak jsem to uviděla. Platby. Drahé večeře. Restaurace. Obchody. Věci, které jsem si rozhodně nekupovala já.
A v tu chvíli mi docvaklo, co se děje.
Konfrontace
Měla jsem mu zavolat hned, ale potřebovala jsem chvíli, abych to vstřebala. Seděla jsem tam s mobilem v ruce, s pocitem, jako by se mi právě sesypal svět, a jediné, co mi běželo hlavou, bylo: „Brácha, tohle jsi mi fakt udělal?“
Doma jsem si pustila notebook a prošla všechny transakce. Pěkně jednu po druhé. A čím víc jsem se do toho ponořila, tím víc mi bylo jasné, že mě celý měsíc tahal za nos.
O dvě hodiny později jsem už seděla v autě a mířila k němu. Už žádné vyčkávání. Žádné ptaní se, jestli se někde něco nespletlo.
„Ahoj, co tu děláš?“ zeptal se, když mi otevřel dveře.
Bez odpovědi jsem mu pod nos strčila telefon s výpisem účtu.
„Co tohle má znamenat?“
Viděla jsem, jak ztuhl.
„Co tím myslíš?“ snažil se hrát nechápavého.
„To si snad děláš srandu, brácho,“ řekla jsem. „Tady jsou transakce. Restaurace, drahý obchody. Tady dvě večeře. Tady nový boty. To jsem jako platila já, jo?“
A pak to přišlo. Ne omluva. Ne snaha to vysvětlit.
Ale výmluvy.
„Ségra, uklidni se, všechno jsem měl pod kontrolou. Jenom jsem si půjčil pár tisíc, ale měl jsem v plánu ti je vrátit.“
„Takže tys mi ukradl peníze a teď to chceš omlouvat tím, že bys mi je možná někdy vrátil?“
„Já tě neokradl!“
„Aha. Takže já ti dobrovolně poslala peníze na večeře s bůhví kým a na tvoje nový boty, jo?“
Mlčel. A v tu chvíli mi to došlo.
Nebylo co řešit.
Když ztratíte někoho, komu jste věřili
Nešlo o peníze. O těch jsem věděla, že už je nikdy neuvidím. Nešlo ani o ty drahý večeře a oblečení, co si za moje úspory pořídil.
Šlo o důvěru.
Šlo o to, že tohle neudělal náhodou. Že to nebyl omyl. Že každý den, kdy věděl, že já žiju v tom, že mi pomáhá, vědomě lhal.
A v tu chvíli jsem si řekla, že už mu nikdy v životě nevěřím ani slovo.
Jak to skončilo
Odešla jsem. Už jsem neměla co říct.
Peníze jsem samozřejmě nikdy neviděla zpátky. Ale to už mi bylo jedno. Protože co mi vzal doopravdy, to byly roky důvěry, roky blízkosti.
A dneska? Dneska už vím, že ne každý, kdo se tváří jako vaše opora, jí opravdu je.
A že někdy vás nejvíc podrazí ten, od koho byste to čekali nejmíň.
