Článek
V Moskvě to není jiné. Stačí sejít z lesklých bulvárů a ocitnout se mezi šedivými věžáky, které mají jména po dávných politicích. Typický ruský obývací pokoj bývá plný věcí. Ne v moderním slova smyslu – spíš ve stylu, který odráží minulost i současnost. Stará pohovka, na které se nejen sedí, ale často i spí. Po stěnách vitríny plné skleniček, váziček, někdy i křišťálu po babičce. Koberec je nejen na podlaze, ale klidně i na zdi. V rohu stojí klavír, který možná kdysi sloužil dětem, dnes spíš jako odkládací plocha. Vedle něj moderní, ale levný počítačový stůl. A všechno to nějak funguje.
Není výjimkou, že v malém bytě spolu žije celá rodina – rodiče, děti i prarodiče. V bytě o velikosti 50 metrů čtverečních tak může bydlet i šest lidí. Důvod je prostý: ceny nemovitostí a nízké příjmy. Průměrný čistý plat se v přepočtu pohybuje kolem 16 tisíc korun. Důchody jsou ještě skromnější. Větší byt si může dovolit málokdo, a tak se bydlí ve starých domech, často bez možnosti hypotéky. Pokud už na ni někdo dosáhne, splácí ji po většinu života.
Když architekturu určovala politika
Ruská sídliště nejsou jen anonymními betonovými bloky. Každá éra sovětského vedení zanechala svou stopu v tom, jak domy vypadaly. Takzvané „stalinky“ vznikaly za vlády Josifa Stalina – prostorné byty, často s vysokými stropy, několika pokoji a balkonem. Dostat se k nim ale nebylo snadné. Bez známostí a politické přízně to zpravidla nešlo.
Po Stalinovi přišel Chruščov a s ním i „chruščovky“. Mnohem skromnější, nízké domy se čtyřiceti metry čtverečními, úzkou chodbou, dvěma maličkými pokoji a kuchyní sotva na otočení. Výtah v nich nebýval, a tak se schody stávaly každodenní rutinou i pro starší obyvatele. Ale na tehdejší dobu šlo o bydlení dostupné, a proto se rychle rozšířilo. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let už v těchto domech žila velká část obyvatel měst.
S nástupem Brežněva se začaly stavět vyšší budovy – „brežněvky“. Byly větší, častěji už s výtahem, a existovalo mnoho typů. Vzhledově se často nelišily, ale pro obyvatele představovaly určitý posun směrem k pohodlí. Naopak pozdější éry – Gorbačov, Jelcin, Putin – už do stylu obytné architektury zasáhly spíš nepřímo. Žádný dům nenese jejich jméno.
Nábytek, co má za sebou příběh
Vnitřní zařízení většiny bytů se mění pomalu. Ne kvůli vkusu, ale z praktických důvodů. Nový nábytek je pro mnohé stále příliš drahý, a tak se věci prostě používají, dokud drží pohromadě. V obývacích pokojích se míchají kusy z různých dekád – masivní skříně z 80. let, plastové židle z tržnice a sem tam moderní doplněk.
Kuchyně bývá skromná, kolem deseti metrů čtverečních, vybavená tak, aby stačila. Vařič, rychlovarná konvice, lednice a mikrovlnka – víc není potřeba. Zajímavostí je, že pohovku lze často najít i tady. Slouží jako lavice ke stolu, někdy dokonce jako postel pro jednoho člena domácnosti.
Zvláštní pozornost se věnuje i maličkostem – skleničky, čajové sady, porcelán po předcích. Používají se jen při výjimečných příležitostech, ale mají své místo. Nejsou to jen věci, jsou to vzpomínky. V posledních letech ustoupila móda šedých a bílých tónů. Lidé se vracejí k teplejším odstínům – béžové, hnědé, někdy i lososové. Nejde o design, ale o pocit. O to, aby bylo doma aspoň trochu útulno, i když venku vládne nejistota.
Zdroje: podroze.onet.pl, zoom.iprima.cz, cs.wikipedia.org
