Článek
A právě na takovém odpočívadle kdesi mezi Plzní a Rozvadovem jsem zastavil během své cesty do Mnichova, kam jsem jel navštívit bratra, který se tam před pěti lety přestěhoval za prací.
Bylo pozdní odpoledne, slunce se sklánělo nad horizontem a vrhalo dlouhé stíny na asfalt parkoviště. Odpočívadlo bylo poloprázdné – jen pár kamionů, jejichž řidiči zřejmě dodržovali povinnou přestávku, dva nebo tři osobní vozy a moje stará škodovka. Protáhl jsem se a rozhlédl se kolem. Vedle toalet a automatu na kávu, který vypadal, že pamatuje ještě dobu před revolucí, jsem si všiml malé pěšiny vedoucí do lesa za odpočívadlem.
„Pět minut tam a pět minut zpátky,“ řekl jsem si nahlas, abych přesvědčil sám sebe. Vždycky si rád povídám sám se sebou, zvlášť když jsem dlouho sám. „Jen abych si protáhl nohy, nadýchal se čerstvého vzduchu a pak hurá zpátky na silnici.“
Pěšina byla úzká, ale dobře prošlapaná. Vedla mezi vysokými borovicemi, jejichž kůra zářila v podvečerním slunci teplými odstíny oranžové. Pod nohama mi křupalo jehličí a vzduch voněl pryskyřicí. Ticho lesa bylo občas přerušeno vzdáleným hučením projíždějících aut, ale jak jsem pokračoval hlouběji, i ten zvuk postupně utichal. Kráčel jsem svižným tempem, nechtěl jsem zajít příliš daleko. Koneckonců, přede mnou bylo ještě dobrých sto padesát kilometrů jízdy.
Po pár minutách chůze se pěšina mírně stáčela a pak náhle končila na malé mýtině. A právě tam jsem je uviděl – tři dřevěné kříže zaražené do země vedle sebe. Nebyly nijak vysoké, možná metr, metr dvacet. Vypadaly staře, dřevo bylo zšedlé a popraskaného od deště a slunce. Žádná jména, žádné nápisy, které by napověděly, kdo tam odpočívá nebo proč tam ty kříže vůbec jsou. Jen tři tiché, anonymní památníky v lese u dálnice.
Zastavil jsem se a prohlížel si je z uctivé vzdálenosti. Něco na té scéně ve mně vyvolávalo zvláštní směs zvědavosti a neklidu. Kdo byli ti lidé? Co se jim stalo? A proč leží pohřbeni nebo připomínáni tady, na tomto zapomenutém místě, kde je míjejí jen ojedinělí návštěvníci lesa?
Má představivost začala pracovat na plné obrátky. Možná šlo o oběti nějaké dávné nehody – kočár, který sjel ze staré cesty v době, kdy ještě neexistovala dálnice? Nebo to byli vojáci z některé z válek, které se přes naše území přehnaly? Anebo – a tato myšlenka ve mně vyvolala mrazení – šlo o něco temnějšího, o nějakou tragédii, o které místní raději nemluví?
Zatímco jsem tam stál, ponořený do svých úvah, slunce se schovalo za mraky a les kolem najednou jako by ztmavl a ochladl. Uvědomil jsem si, že tam stojím už déle, než jsem plánoval. Instinktivně jsem vytáhl telefon, abych si místo vyfotil, ale pak jsem si to rozmyslel. Něco mi říkalo, že by to nebylo správné, jako bych narušoval něčí soukromí, byť dávno zesnulých.
Vrátil jsem se na odpočívadlo zamyšlený a trochu zamlklý. Než jsem nastartoval auto, zašel jsem ještě k automatu pro kávu. Vedle něj stál starší muž v reflexní vestě, zřejmě zaměstnanec údržby odpočívadla. Odkašlal jsem si a ukázal směrem k lesu.
„Promiňte, nevíte náhodou něco o těch třech křížích, co jsou tam v lese?“ zeptal jsem se.
Muž se na mě podíval s překvapením v očích. „Vy jste je našel? To tam chodí málo lidí.“ Potom si povzdechl a pokračoval: „Je to už dávno, někdy v sedmdesátých letech. Tři mladí kluci, sotva po vojně. Jeli v noci, asi přebrali v hospodě. Jejich auto vyletělo ze silnice přesně v těch místech.“
Polkl jsem. „A ty kříže? Kdo je tam dal?“
„Jejich rodiny,“ odpověděl muž. „Chodily sem každý rok, vždycky na výročí. Pak už jen matky, když otcové zemřeli. A pak už nikdo. Ale kříže tam zůstaly.“ Na chvíli se odmlčel. „Víte, tady kolem je takových míst víc. Dálnice má svou historii.“
Poděkoval jsem mu a vrátil se k autu. Cestou do Mnichova jsem jel opatrněji než obvykle a přistihl jsem se, že mnohem častěji kontroluji rychlost. Při každém odpočívadle jsem se mimoděk zadíval k okraji lesa a přemýšlel, kolik podobných tichých památníků se skrývá podél našich cest, kolik příběhů, které už nikdo nevypráví.
Když jsem o pár dní později vyprávěl tento zážitek bratrovi, dlouho mlčel. Pak mi řekl, že každý kříž u silnice má svůj příběh a že bychom si jich měli všímat. Ne proto, abychom se děsili, ale abychom si připomínali, jak křehký je život a jak důležité je vážit si každého kilometru, který bezpečně ujedeme. Od té doby pokaždé, když vidím kříž u silnice, zpomalím. Ne ze strachu, ale z úcty. K těm, kteří tam nejsou, i k jejich příběhům, které s nimi odešly.
