Článek
Ten samý člověk, který si nestahuje vodu po použití záchodu, pokud si nemyje ruce, protože „to je pak zbytečné plýtvání vodou“, najednou zatoužil po vlastnoručně vypěstované kořenové zelenině.
Bylo to při večeři u jeho rodičů, kdy se ta myšlenka zrodila. Jeho máma nám servírovala dušenou mrkev s hráškem a Martin, jak ji ochutnával, najednou prohlásil: „Tohle je úplně něco jiného než ta vodnatá hmota z obchodu. Musíme si taky pěstovat vlastní mrkev!“ Tchyně se zasmála a vysvětlila, že ji má od sousedky, která má zahrádku už třicet let. „Ale my si taky můžeme udělat záhon, ne?“ podíval se na mě Martin a já – bůhví proč – řekla, že jasně, že můžeme.
Nějak jsem vytěsnila, že bydlíme v pronajatém bytě se společnou zahradou velikosti větší poštovní známky, kterou spolu s námi sdílí dalších šest bytů. A taky jsem zapomněla, že když jsem kdysi koupila dvě orchideje, byly zvadlé dřív, než jsem je stihla přenést z auta do obýváku.
Ale slovo dělá muže a já jsem to slíbila. A tak jsme druhý den vyrazili do zahradnictví. Myslela jsem, že koupíme pytlík semínek a malou lopatku. Jak naivní! Martin měl v telefonu celý seznam: substrát pro kořenovou zeleninu, zahradnické rukavice, motyčku, rýč, zavlažovací konev, sítě proti ptákům… a ještě asi sedmnáct dalších věcí, které jsem nikdy v životě nepotřebovala. Když jsme platili u pokladny, měla jsem pocit, že kupujeme vybavení na expedici do Himálaje, ne na pěstování mrkve na dvorku v paneláku.
Doma začal Martin studovat, jak se to vlastně dělá. „Věděla jsi, že mrkev potřebuje písčitou půdu?“ zeptal se a já odpověděla, že nevěděla, protože jsem většinu svého dospělého života žila v domnění, že mrkev roste v oddělení se zeleninou v supermarketu. „Ale máme štěstí, v obchodě měli přesně ten správný substrát. A půjde krásně zasít, když ta semínka smícháme s pískem, to pak jdou lip od sebe,“ pokračoval nadšeně. V ten moment mě napadlo, že pokud by stejnou energii věnoval tomu, aby si pamatoval, kdy máme výročí, byli bychom nejšťastnější pár na světě.
Víkend jsme strávili vykopáváním záhonu. Tedy Martin vykopával a já jsem držela pytel s odpadem a podávala pití. Sousedi kolem nás chodili s výrazem, který říkal: „Ale tohle je společná zahrada, víte to, že ano?“ Ale nikdo se neodvážil nic říct, protože když má dvoumetrový chlap v ruce rýč a odhodlaný výraz, nechcete být ten, kdo mu kazí radost.
Semínka jsme zasadili přesně podle návodu. Tři centimetry od sebe, centimetr hluboko. Martin každý večer chodil na záhon svítit baterkou, jestli už něco nevykouklo. Po týdnu to vzdal a začal si stěžovat, že jsme asi koupili špatná semínka. Já jsem mezitím na internetu zjistila, že mrkvi trvá až tři týdny, než vyklíčí, ale to jsem si nechala pro sebe. Byla jsem zvědavá, jak dlouho vydrží chodit na zahradu s baterkou.
Když se po čtrnácti dnech objevily první zelené lístečky, Martin byl nadšený jako dítě. „Vidíš to? Je to živé! ŽIJE!“ křičel a já měla strach, že ho uslyší sousedi a zavolají psychiatra. Ale musím přiznat, že i mě to trochu dojalo. Ten zázrak, že něco tak malého a nenápadného dokáže prorazit hlínu a růst.
Jenže pak přišla ta část, kterou jsem předvídala – práce. Pletí, zalévání, ředění (to když zjistil, že zasadil semínka příliš hustě). A Martin najednou začal mít spoustu důležitých úkolů v práci. „Dnes musím zůstat déle v kanceláři,“ říkal ráno. „Nezvládla bys zalít ten záhon?“ A já, která mám vlastní práci, domácnost a obě orchideje už dávno pohřbené na balkoně, jsem najednou měla na starosti i jeho záhon s mrkví.
Po měsíci byl Martin znovu nadšený, protože seshora byla mrkev vidět, malinké oranžové hlavičky vykukovaly ze země. Ale když jsem mu navrhla, že by mohl jít plít, podíval se na mě udiveně: „Já? Vždyť bych si umazal ruce!“ Ten samý muž, který v zahradnictví vybíral rukavice s takovou pečlivostí, jako by šlo o boxerské rukavice na olympiádu.
Teď, po třech měsících, máme první sklizeň. Mrkve jsou drobné, některé křivé, ale jsou opravdu sladší než ty z obchodu. Martin je na ně pyšný a ukazuje je každému, kdo přijde na návštěvu. „To jsme vypěstovali sami!“ říká a já se musím držet, abych neřekla: „To jsem vypěstovala já, zatímco ty jsi zíral do telefonu a googloval ‚jak poznat, kdy je mrkev zralá‘.“
Ale v hloubi duše jsem ráda, že jsme ten záhon udělali. Naučila jsem se něco nového. A hlavně jsem se dozvěděla, že když příště Martin dostane podobný nápad, můžu mu s klidem říct, že k tomu bude potřebovat hodně času. A hodně špinavé ruce.
