Článek
Začalo to nevinně. Po letech pronájmů, kdy jsem platila majitelům jejich hypotéky, jsem se rozhodla, že je čas investovat do vlastního. „Proč platit nájem, když můžeš platit sobě?“ říkali všichni. Rodiče, kamarádi, kolegové. „Nemovitosti jsou nejlepší investice.“ „Ceny bytů jen porostou.“ „Čím dřív koupíš, tím líp.“
A já jim věřila. Proč taky ne? Znělo to logicky. Měla jsem našetřeno na zálohu, stabilní práci, slušný příjem. Banky se o mě praly – nabízely výhodné úroky, rychlé schválení, minimum papírování. Realitní makléři mi posílali nabídky, ještě než se objevily na webu. Všechno nasvědčovalo tomu, že je ten správný čas.
Našla jsem ho po třech měsících hledání. Dvoupokojový byt v cihlové zástavbě, blízko parku, s dobrou dostupností do centra. Nebyl dokonalý – koupelna potřebovala rekonstrukci, okna výměnu, podlahy přebroušení. Ale měl potenciál. A hlavně – byl můj. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Hypotéku jsem dostala bez problémů. Úrok byl tehdy ještě přijatelný, splátka se vešla do mého rozpočtu. Počítala jsem s rezervou na rekonstrukci, s rezervou na nečekané výdaje. Byla jsem zodpovědná. Připravená. Nebo jsem si to aspoň myslela.
První varování přišlo hned po nastěhování. Sousedka odvedle, postarší paní, která v domě žila čtyřicet let, mě zastavila na chodbě. „Tak vy jste ta nová majitelka? To jste si teda vybrala…“ Zasmála se, ale nebyl to veselý smích. „Tady v zimě netopí a v létě teče jen vlažná voda. A ty poplatky! Každý rok vyšší a vyšší.“
Myslela jsem, že přehání. Že je to jen zahořklá stará paní, která ráda straší nové nájemníky. Jenže pak přišla první vyúčtování. A druhá. A třetí. A ukázalo se, že měla pravdu. Fond oprav, který se zdál přiměřený, když jsem byt kupovala, se během dvou let zvýšil o 40 %. Zálohy na teplo a vodu taky. A kvalita? Ta zůstala stejná – tedy mizerná.
Pak přišla rekonstrukce. Myslela jsem, že mám realistický rozpočet. Že vím, co mě čeká. Jenže pak se ukázalo, že pod linoleem v koupelně je plíseň. Že elektroinstalace je z padesátých let a nevyhovuje současným normám. Že okna, která jsem chtěla jen natřít, jsou prohnilá a musí se vyměnit celá. Každý den přinášel nové překvapení. Nový účet. Novou položku do rozpočtu, který už dávno prasknul ve švech.
A pak, jako třešnička na dortu, přišlo zvýšení úrokových sazeb. Když jsem si brala hypotéku, fixovala jsem ji na tři roky. Zdálo se to jako dobrý nápad – úroky byly nízko, odborníci předpovídali, že ještě klesnou. Jenže pak přišla inflace. Válka. Energetická krize. A úroky vyletěly nahoru. Když mi končila fixace, nová sazba byla více než dvojnásobná. A s ní i moje měsíční splátka.
Najednou jsem se ocitla v situaci, kdy hypotéka, fond oprav a zálohy na energie spolykaly 70 % mého příjmu. A to jsem ještě nepočítala běžné výdaje – jídlo, oblečení, doprava, telefon, internet. O dovolené nebo koníčcích ani nemluvě. Ty se staly luxusem, který jsem si nemohla dovolit.
Začala jsem přemýšlet o prodeji. Jenže – kdo by koupil byt v domě, kde netopí a neteče teplá voda? Kde fond oprav roste každým rokem? Kde sousedi vedou nekonečné války o každou korunu investovanou do společných prostor? Navíc, ceny nemovitostí začaly klesat. Kdybych prodala, sotva bych pokryla hypotéku. A to nemluvím o penále za předčasné splacení, které by mi banka naúčtovala.
Byla jsem v pasti. V pasti vlastního bytu, vlastní hypotéky, vlastního snu o samostatnosti a finanční nezávislosti.
Dnes, po pěti letech, jsem stále v tom samém bytě. Stále splácím tu samou hypotéku – teď už s nižším úrokem, díky nové fixaci. Stále bojuju na schůzích SVJ za lepší správu domu. Stále počítám každou korunu a odkládám dovolenou na „někdy příště“.
Ale naučila jsem se pár věcí. Že vlastní bydlení není automaticky lepší než nájem. Že nemovitost není bezriziková investice. Že za každým „skvělým“ hypotečním úvěrem se skrývá háček – nebo spíš celá udice háčků, které čekají, až se chytíte.
A hlavně – že nikdo vám neřekne celou pravdu. Ne realitní makléř, který chce svou provizi. Ne banka, která chce váš úrok. Ne bývalý majitel, který chce prodat. Ne. Musíte si pravdu zjistit sami. Ptát se sousedů. Číst zápisy ze schůzí SVJ. Kontrolovat technický stav domu. Počítat s rezervou – a pak s další rezervou na to, co jste zapomněli započítat.
Nelituju, že jsem si koupila vlastní byt. I přes všechny problémy je to místo, které můžu nazývat domovem. Místo, kde se nemusím bát, že mi majitel zvedne nájem nebo vypoví smlouvu. Místo, které jednou bude celé moje, bez hypotéky, bez závazků.
Ale lituju, že jsem byla tak naivní. Že jsem věřila všem těm řečem o „nejlepší investici“ a „rostoucích cenách“. Že jsem nepočítala s tím, co může přijít – a co taky přišlo.
Takže pokud uvažujete o koupi vlastního bytu, mám pro vás jednu radu: buďte skeptičtí. Nevěřte nikomu na slovo. Počítejte s nejhorším scénářem. A pak se rozhodněte, jestli jste ochotni to riziko podstoupit.
Protože vlastní bydlení může být splněný sen. Ale taky noční můra, ze které se jen těžko probouzí.
A já? Já už se probudila. Poučená. Opatrnější. Ale stále s hypotékou, která mi bude dělat společnost ještě dlouhých dvacet let. Pokud tedy nepřijde další krize, další zvýšení úroků, další nečekaný výdaj.
Protože to je ta věc s pastmi – nikdy nevíte, kdy sklapnou. Víte jen, že jste uvnitř, a že cesta ven je mnohem těžší než cesta dovnitř.
