Článek
Já, která nosila podpatky, měla vlastní kancelář, účastnila se porad s výrazy jako „konzistence brandu“ a „synergie týmů“. Já, která jsem se každý den probouzela s pocitem, že vlastně nevím, proč to celé dělám, ale jedu dál, protože tak se to přece má. Práce, kariéra, výkon. Jenže pak přišel ten zlom. Nenápadně. Jako když kapka po kapce přeteče pohár.
Byl to obyčejný den. Seděla jsem u počítače a hleděla do excelové tabulky, která mi připadala stejně prázdná jako já sama. Za oknem kvetla třešeň, ale já to neviděla. Byla jsem zavřená ve skleněné krabici, kde se nepočítal člověk, ale číslo. A tehdy mi to došlo. Nechci už žít život, který mě vysává. Nechci trávit dny čekáním na víkend. Nechci se v neděli večer bát pondělí. A tak jsem se nadechla a napsala výpověď.
Samozřejmě mě považovali za blázna. Kolegové nechápali, proč odcházím bez plánu B. Šéf se mě sice snažil zadržet, ale bylo vidět, že mu jde hlavně o to, aby nemusel hledat náhradu. Moje rodina měla pocit, že jsem se zbláznila. A já? Já se poprvé po letech cítila volná. Nevěděla jsem, co bude, ale poprvé mě to nevyděsilo.
Dny bez práce byly zvláštní. První týden jsem si užívala, že nemusím nikam vstávat. Ale pak přišla otázka, co dál. Náhodou jsem potkala paní, která prodávala květiny na malém stánku kousek od mého domu. Povídaly jsme si, pomohla jsem jí složit krabice, a než jsem si to uvědomila, zeptala se mě, jestli jí nechci pár dní pomáhat. Jen tak, brigádně.
A já kývla.
První dny jsem byla jako v jiném světě. Vstávala jsem za tmy, jezdila s ní na trhy, vybírala kytky, aranžovala je, balila do papíru. Moje ruce, zvyklé na klávesnici, najednou voněly po eukalyptu a růžích. Lidé, kteří chodili ke stánku, byli jiní. Usmívali se. Říkali děkuji. Povídali si. Každý měl důvod koupit květinu – radost, omluvu, lásku. A já byla u toho. Každý den.
Brigáda se protáhla. Paní, co stánek vedla, musela do důchodu a nabídla mi, jestli bych to nechtěla převzít. Nebylo to rozhodnutí z minuty na minutu. Seděla jsem nad kalkulačkou, počítala náklady, ptala se, váhala. Ale něco ve mně říkalo, že to mám zkusit. A tak jsem do toho šla. Se vším všudy. Stánek jsem vylepšila, zavedla online objednávky, udělala si kurz vazby. A hlavně – dala do toho sebe.
Dnes mám vlastní malý květinový svět. Lidi mě znají jménem, zdraví mě na ulici, posílají ke mně své známé. Občas za mnou přijde někdo jen tak, říct, že jsem mu pomohla udělat radost. Mám stálé zákazníky, svatební objednávky, a dokonce i firmy, co si u mě nechávají dělat květinovou výzdobu. A když mi naposledy někdo spočítal, kolik jsem si vydělala za měsíc, seděla jsem v šoku. Protože ta částka byla vyšší než ta, kterou jsem měla v kanceláři. A hlavně – každý ten halíř má pro mě smysl. Protože za ním je můj čas, moje práce, moje ruce a moje srdce.
Neříkám, že je to vždycky jednoduché. Jsou dny, kdy prší a nikdo nejde kolem. Dny, kdy zmrznu tak, že necítím prsty. Ale i ty dny mají smysl. Protože dělám něco, co mi dává radost. Ne, neřídím tým, nemám služební vůz ani stravenky. Ale mám svobodu. A úsměv lidí, co si u mě koupí kytku a řeknou: „Děkuju, ta je nádherná.“
Když jsem nedávno náhodou potkala svého bývalého šéfa, usmál se na mě trochu rozpačitě a zeptal se, jak se mám. Řekla jsem mu, že skvěle. A nelhala jsem. Podíval se na mě s takovým tím pohledem, co říká „tak ty jsi to fakt zvládla“. A já jen pokrčila rameny a řekla: „Někdy to chce jen sebrat odvahu a jít za tím, co člověka těší.“
Ne každý má rád květiny. Ale každý má právo na to, cítit se ve své práci dobře. A někdy je třeba opustit všechno, co jsme si mysleli, že musíme mít, abychom konečně zjistili, co opravdu chceme. Já jsem si to svoje našla mezi tulipány a vázací stuhou. A nelituju jediné minuty.
