Článek
Moje šestnáctiletá dcera seděla u stolu, jedla cereálie a scrollovala TikTok. Vzhlédla, přimhouřila oči a suše pronesla: „Mami, vážně… to, co máš na sobě, je proti módě zločin.“
Zarazila jsem se. Zrovna já, která kdysi mívala šuplík s náušnicemi podle nálady, sbírala laky na nehty a nikdy nevyšla ven bez rtěnky? Já, která ve svých nejlepších letech střídala džíny podle denní doby a nosila boty na platformě, ještě než to bylo znovu „cool“?
Ale dobře. Zasmála jsem se a mávla nad tím rukou. Generační rozdíly. Jenže pak přišlo to, co se ve mně zlomilo.
„Ty prostě módě nerozumíš. Jsi ze starý školy. Teď už se nosí jiný věci.“
A to už mě trochu píchlo u srdce. Ne proto, že bych toužila být za každou cenu trendy. Ale proto, že to řekla s takovou samozřejmostí, jako bych celý život chodila v pytli od brambor. A tak jsem se zhluboka nadechla, napila se kávy a tiše pronesla: „Počkej chvilku.“
Výlet do minulosti
Vytáhla jsem staré krabice. Ty, co leží léta v rohu skříně, zabalené do igelitových tašek a napůl zapomenuté. V jedné byly moje staré deníky, v druhé náušnice, které jsem si kdysi vozila z trhů v Budapešti, a mezi tím – poklad. Fotky. Spousta fotek.
Začala jsem je vytahovat. Já v krátkém černém topu a džínové sukni. Já s culíkem vyčesaným do výšky, v crop topu a teniskách na platformě. Já v šatech na ramínka, se slunečními brýlemi na hlavě a piercingem v pupíku, o kterém moje máma neměla tušení ještě dlouho po tom, co jsem si ho nechala udělat.
Dcera seděla naproti mně, jedla poslední lžičku cereálií a jen mlčky sledovala. Každou další fotku si brala do ruky a prohlížela jako historický artefakt. „Tohle je z roku… devadesát sedm?“ ptala se tiše. „A tohle jsi ty? To vypadá jak Pinterest!“
A mně se chtělo smát a brečet zároveň.
Když se trendy vrací
Seděly jsme tam dlouho. Prohlížely jsme fotky, smály se, vzpomínaly. Vysvětlovala jsem jí, že tehdy nebyl žádný internet, žádné „inspo boardy“, žádní influenceři, kteří by nám říkali, co se má nosit. Všechno jsme si musely vymyslet samy. Kombinovaly jsme věci z trhu, secondhandů, zbytků z výprodejů. A přesto jsme vypadaly jako z módního magazínu.
„Ty jsi měla bomber bundu dřív, než ji měl můj kluk!“ řekla dcera s očima navrch hlavy. „A tenhle svetřík s copánkovým vzorem… to bych nosila klidně teď.“
A pak se zarazila. Podívala se na mě jinak. Jako by jí došlo něco, co do té chvíle neviděla.
Móda není o věku
„Mami… promiň. Já jsem si fakt myslela, že jsi nikdy nebyla ‚módní‘.“ A to nebylo vyčítavé, spíš omluvné. Jak to tak u teenagerů bývá – jsou přesvědčeni, že vynalezli svět. A všechno, co bylo před nimi, je trapné, staré nebo „už mimo“. A najednou zjistí, že to, co dnes nosí oni, už jsme nosili my – a možná s větší grácií.
A nebylo to jen o oblečení. Bylo to o postoji. O odvaze. O tom, že jsme si stahovaly vlasy do drdolu, když to ještě nebylo „messy bun“, že jsme nosily široké džíny, když nás za to učitelky kritizovaly, že chodíme jako „z ústavu“. O tom, že jsme měly šatník plný nálad, náladu plnou rebélie a v kapse pár drobných, které nám vystačily na celý večer.
A víte co? Byla to krásná doba.
Móda jako most
Od té chvíle se něco změnilo. Ne, nezačala jsem si kupovat crop topy nebo se malovat podle TikToku. Ale dcera ke mně začala chodit s otázkami. Co jsem nosila, jak jsem se líčila, kde jsme sháněly kalhoty, co měly správnou šířku nohavic. Najednou se zajímala. A já jí vyprávěla.
Vyprávěla jsem jí o tom, jak jsme si stříhaly trička, protože jsme neměly na nová. Jak jsme si vázaly šátky kolem boků, dělaly si náušnice z korálků a barvily si vlasy potají za domem. Jak jsme sháněly laky na nehty v barvách, které nebyly v drogerii běžné, a když někdo přivezl lesk na rty z Německa, byl za hvězdu měsíce.
A moje dcera jen seděla a hltala každé slovo. A najednou jsme si byly blíž.
Minulost, která zůstala stylová
Když se dneska podívám na módní časopis nebo otevřu Instagram, vidím tam tolik věcí, které jsem už jednou zažila. Oversized saka, vysoké pasy, barevné brýle, sportovní soupravy, semišové bundičky, výrazné vzory. A říkám si – móda se vrací. Ale styl… ten se nikdy neztratil.
Styl je v tom, jak se cítíte. Jak si oblečení sedne s vaší duší. A ten, kdo jednou styl měl, ho má navždy. Možná ho jen na chvíli schoval do šuplíku s fotkami.
A když mi dneska dcera vezme kabelku, kterou jsem měla na maturitním plese, a řekne: „Tohle je fakt vintage bomba,“ vím, že si pamatuje. Že ví. A že móda je to, co nás paradoxně spojilo.
Dcera mi řekla, že nepoznám módu. A já jí ukázala, že módu jsme žily, když ona byla ještě jen nápadem. A od té chvíle už nebylo třeba nic vysvětlovat. Jen si sednout spolu, vytáhnout staré fotky – a na chvíli se vrátit do doby, kdy styl byl odvahou a odvaha byla vším.
