Článek
Začalo to jako běžná pubertální vzpoura. Pozdní příchody, drzé odpovědi, špatné známky ve škole. Nic, co by jiní rodiče neznali. Pak přišly první náznaky - nové kamarády nám nikdy neukázala, začala nosit divné oblečení, byla cítit cigaretami. Ale pořád jsem si říkala, že je to jen fáze, že to přejde. Jednoho rána byla pryč. Žádný vzkaz, žádné vysvětlení. Jen prázdný pokoj a otevřené okno. Vzala si jen batoh s pár věcmi a zmizela. Policie ji vedla jako pohřešovanou, ale to bylo asi tak všechno, co mohli udělat. Je jí patnáct, pravděpodobně se vrátí sama, říkali.
Tři měsíce jsem procházela městem, ukazovala její fotku, ptala se každého, kdo by ji mohl znát. Prošla jsem všechny parky, nádraží, opuštěné budovy. Rozdala jsem stovky letáků. Každý večer jsem seděla u telefonu a čekala, že zavolá. Nezavolala. Nakonec mi tip dala prodavačka z večerky. Prý ji vídá s partou mladých, co se schází v tom starém squatu. Nejdřív jsem nechtěla věřit, že by moje holčička mohla skončit na takovém místě. Ale když jsem ji tam našla, bylo to ještě horší, než jsem si představovala.
Seděla na špinavé matraci, kolem ní skupina podobně ztracených duší. Byla hubená, špinavá, s kruhy pod očima. Když mě uviděla, ani se nepohnula. Jen se na mě podívala prázdným pohledem a řekla: „Co tu chceš?“ Ten squat byl jako z hororu. Všude se válely použité jehly, prázdné lahve, odpadky. Ve vzduchu byl cítit kouř z cigaret smíchaný s něčím mnohem horším. A mezi tím vším žila moje dcera. Moje malá holčička, která ještě před rokem sbírala plyšáky a chtěla být veterinářkou.
Sociálka ji odvezla rovnou do diagnostického ústavu. Testy ukázaly pervitin a další drogy v krvi. Patnáct let - a už závislá. Když mi to doktor říkal, měla jsem pocit, že se mi to všechno jen zdá. Jak se to mohlo stát? Kde jsme udělali chybu? Teď je v léčebně. Říkají, že má šanci se z toho dostat. Je mladá, závislost netrvala dlouho. Ale když za ní jezdím na návštěvy, vidím v jejích očích něco, co tam dřív nebylo. Jako by část té nevinné holčičky, kterou jsem znala, navždy zmizela v tom squatu.
Nejhorší jsou ty výčitky. Měla jsem si všimnout dřív. Měla jsem víc naslouchat, víc se ptát, víc být s ní. Možná kdybych nebyla tolik v práci. Možná kdyby její otec neodešel. Možná, možná, možná… Ale na to už je pozdě. Teď chodím na terapie pro rodiče závislých dětí. Je nás tam víc - matky a otcové, kteří také nechápou, jak se jejich děti mohly dostat na takovou cestu. Všichni máme podobné příběhy. Všichni jsme si mysleli, že nám se to stát nemůže.
Každý den se modlím, aby se z toho dostala. Aby měla sílu bojovat se závislostí. Aby našla cestu zpátky k normálnímu životu. Ale vím, že už to nikdy nebude jako dřív. Ta zkušenost ji poznamenala navždy. A mě taky. Když teď vidím mladé lidi potulovat se po ulicích, vždycky si vzpomenu na ten squat. Na ty ztracené duše, které tam žijí. Každá z nich je něčí dítě. Každá má někde rodiče, kteří možná ani netuší, kde jejich dítě je. Nebo tuší, ale nevědí, jak mu pomoct. Je to jako noční můra, ze které se nemůžete probudit. Ale musíte bojovat - kvůli nim, kvůli sobě. Protože dokud žijí, je naděje. I když ta cesta zpátky bude dlouhá a těžká.
Zdroje: autorský text
