Článek
Obětujete jim roky svého života, děláte pro ně první poslední. A pak přijde den, kdy se vám podívají do očí a bez mrknutí vám řeknou něco, co vám vyrazí dech. Já ten den zažila. A nikdy na něj nezapomenu. Začalo to nenápadně. Dcera přišla domů ve své obvyklé náladě. Žádné „Ahoj, mami, tati, jak se máte?“ Prostě vešla, sedla si ke stolu a podívala se na nás s výrazem, který mi připomněl úřednici na poště.
„Musíme si promluvit,“ řekla a založila si ruce na prsou. Podívala jsem se na manžela. Vyměnili jsme si pohled, protože zněla tak vážně, až nás to znepokojilo. Napadlo mě milion věcí. Že třeba má dluhy. Nebo že odjíždí do zahraničí. Nebo že se stalo něco vážného. Jenže to, co přišlo, by mě nenapadlo ani ve snu.
Požadavek, který nám vyrazil dech
„Chtěla bych, abyste na mě přepsali dům,“ řekla úplně klidně, jako by si říkala o druhou porci koláče. Nejdřív mi to ani nedošlo. Myslela jsem, že se snad spletla. Podívala jsem se na ni, pak na manžela, pak zase na ni. „Cože?“ vydechla jsem.
„Převeďte na mě barák,“ zopakovala, tentokrát s lehkou netrpělivostí v hlase. Jako bych byla ta pomalejší v místnosti. „Ale… proč?“ podařilo se mi ze sebe dostat. „Protože je to logické,“ odpověděla naprosto vážně. „Vy už jste starší, my s přítelem bychom tu mohli bydlet. Vy si můžete najít něco menšího. Nějakou garsonku třeba.“
Garsonku. Moje dítě, které jsem vychovávala, které mělo v tomto domě svůj pokoj, svůj bezpečný přístav, právě bez jakéhokoliv zaváhání navrhlo, abychom se odstěhovali do jedné místnosti, aby ona mohla mít „logicky“ náš dům. V tu chvíli jsem myslela, že se mi to zdá.
To přece nemůže myslet vážně
„Počkej, zlato, ty chceš říct, že bychom my, tví rodiče, měli odejít, abys ty měla dům?“ zeptal se můj manžel klidným, ale přísným hlasem. „No ano,“ odpověděla prostě. „Vždyť ho stejně jednou zdědím, tak proč to neurychlit? Stejně je to jen papírování.“
Jen papírování. Jenže to, co jsme slyšeli, nebylo jen papírování. Bylo to, jako kdyby se nám vlastní dcera dívala do očí a říkala: „Už vás nepotřebuju. Jen váš majetek.“ Podívala jsem se na ni. Na holčičku, kterou jsem vodila do školy, učila ji jezdit na kole, utírala jí slzy, když spadla, podporovala ji v každém rozhodnutí. A teď tu seděla jako cizí člověk a naprosto vážně po nás chtěla, abychom jí odevzdali všechno, co jsme celý život budovali.
„A co když řekneme ne?“ zeptala jsem se tiše. Dcera se zamračila. „Tak to bude trochu trapné. Protože přece… chci tu založit rodinu. A vy dva už přece nepotřebujete tolik prostoru. Myslela jsem, že to pochopíte.“ Pochopit? Ano, něco jsem pochopila. Že tohle není moje dítě. Ne to dítě, které jsem vychovávala s láskou a respektem. Ne to dítě, kterému jsem chtěla dát všechno – kromě své důstojnosti.
Odpověď, která ji zarazila
Zhluboka jsem se nadechla. „Ne,“ řekla jsem klidně. Dcera zamrkala. „Cože?“ „Ne. Nepřepíšeme na tebe dům. A ne, nestěhujeme se do garsonky. To, že jsme tvoji rodiče, neznamená, že nás můžeš odsunout jako nějaké staré křeslo.“ Bylo vidět, že to nečekala. Zřejmě si myslela, že jsme měkcí, že kývneme a vyhovíme.
„To myslíte vážně?“ zeptala se s obočím zdviženým ke stropu. „Smrtelně,“ odpověděl můj manžel. Jak to dopadlo? Dcera se naštvala. Začala křičet, že jsme sobečtí, že jí nepřejeme budoucnost, že jsme se zbláznili. A pak odešla. Práskla dveřmi tak, že se zatřásl celý dům.
Láska rodičů není samozřejmost. A už vůbec není samozřejmostí to, že děti budou mít automaticky respekt ke svým rodičům. Až příliš mnoho lidí bere rodinu jako samozřejmost. Ale rodina není o tom, kdo vlastní co. Rodina je o vztazích. A pokud si někdo myslí, že láska se měří majetkem, pak asi není takovou rodinou, jakou jsem si vždycky přála mít. A já už vím, že se nikdy nenechám odsunout do garsonky jen proto, že se to někomu hodí.
