Článek
Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na displej telefonu. Po třech měsících ticha mi přišla zpráva od dcery. „Ahoj tati, mohli byste mi půjčit na nájem? Příští měsíc to vrátím.“ Cítím, jak se mi svírá srdce. Vždycky jsem si představoval, že ve stáří budeme s dcerou blízká rodina, ale realita je jiná. Martině je třicet dva let a žije vlastní život v Praze. To by bylo v pořádku, kdyby občas zavolala jen tak, zeptala se, jak se máme, přijela na návštěvu. Ale ona se ozve, jen když něco potřebuje. Většinou peníze.
S manželkou jsme se snažili být dobrými rodiči. Podporovali jsme ji ve studiu, platili kroužky, později i byt na vysoké škole. Mysleli jsme, že děláme všechno správně. Ale někde se stala chyba. Naše dcera se změnila v cizího člověka, který bere rodiče jako bankomat. Poslední Vánoce byly typickým příkladem.
Přijela na Štědrý den odpoledne a hned druhý den ráno spěchala pryč. „Musím pracovat,“ řekla. Na Instagramu jsme pak viděli fotky, jak slaví s přáteli. To bolelo víc než její nepřítomnost. Když se snažíme o kontakt my, většinou má výmluvy. Je v práci, má schůzku, je unavená. Přitom na sociálních sítích vidíme, jak aktivní život vede. Má čas na koncerty, festivaly, dovolené. Jen na rodiče čas nemá.
Manželka to nese hůř než já. Každý večer kontroluje telefon, jestli se dcera neozvala. Sleduje její sociální sítě, aby aspoň věděla, že je v pořádku. Občas v noci pláče. „Kde jsme udělali chybu?“ ptá se mě. Nevím, co jí odpovědět. Snažili jsme se s dcerou o tom mluvit. Když jsme jí řekli, jak nás její chování mrzí, obviňovala nás z vydírání. „Nemůžete mě nutit, abych vám volala. Mám svůj život,“ řekla nám. Jako by zapomněla, že jsme její rodiče, ne nějací vzdálení příbuzní.
Je pravda, že jsme ji možná příliš rozmazlovali. Vždycky dostala, co chtěla. Nikdy jsme po ní nevyžadovali, aby nám pomáhala nebo se podílela na chodu domácnosti. Mysleli jsme, že jí tím dáváme lásku. Místo toho jsme možná vychovali člověka, který bere vše jako samozřejmost. Teď sedím nad tou zprávou a přemýšlím, co odpovědět. Samozřejmě, že jí ty peníze pošlu. Je to naše dcera a nikdy bychom ji nenechali na holičkách. Ale bolí to. Bolí to vědět, že jediný důvod, proč se ozvala, jsou peníze.
Proto píšu tento příběh. Pro všechny rodiče, kteří zažívají podobnou situaci. Kteří čekají na telefon od svých dětí, sledují jejich životy na sociálních sítích a přemýšlí, kde udělali chybu. Možná je čas přestat se obviňovat. Možná je čas přijmout, že naše děti jsou dospělé a mají právo žít život podle svého. I když to znamená, že nás z něj téměř vyškrtnou. I když to bolí.
A dceři? Té vzkazuji - peníze ti pošlu. Jako vždycky. Ale mnohem víc bych si přál, kdybys někdy zavolala jen tak. Zeptala se, jak se máme. Přijela na víkend. Protože jednou, až tu nebudeme, peníze ti už nikdo nepošle. A možná pak pochopíš, že skutečné bohatství není na bankovním účtu, ale v rodinných vztazích.
