Článek
V pátek večer sbalit kufry, v sobotu brzy ráno nasednout do auta, ujet sto kilometrů a pak hodiny courat mezi regály, kde zboží voní po chemii a cenovky jsou v cizí měně. Někdo v tom vidí dobrodružství. Já ne. Pro mě je to zkrátka noční můra. A přesto jsem tam nakonec jela. Kamarádka přišla s tím, že se v Polsku dají koupit skvělé věci za polovic. Prací prášky, šampony, maso, ryby, dokonce i zahradní nábytek. Když prý víš, kam jít, můžeš nakoupit na měsíc dopředu a ještě tě to bude stát míň než jeden větší nákup v českém supermarketu. „Ty nevíš, o co přicházíš,“ tvrdila mi, když jsem jí po několikáté řekla, že tohle prostě není nic pro mě.
Jenže pak přišla doba, kdy se každá koruna počítala. Elektřina šla nahoru, jídlo taky, a když jsem se v Tescu podívala na cenu másla, málem jsem omdlela. Tak jsem si řekla – dobře, zkusím to. Jednou. Kvůli rozpočtu. Kvůli dětem. Kvůli tomu máslu.
Start v šest ráno
Někdy kolem půl šesté mě vzbudil budík, což už samo o sobě bylo špatné znamení. Nedobrovolné ranní vstávání považuji za formu psychického týrání. Ale co bych pro pár ušetřených stovek neudělala. Do auta jsme sedli čtyři: já, kamarádka, její švagrová a její sousedka. Každá se svým seznamem. Jeli jsme směrem na Klodzko, prý tam mají nejlepší tržnici široko daleko. Cesta trvala hodinu a půl, protože kamarádčin manžel tvrdí, že přes tyhle vesnice je to sice delší, ale méně benzínu.
Už po prvních kilometrech mi bylo jasné, že tohle nebude výlet snů. V autě se neustále řešilo, co je kde o dvě zloté levnější. Kamarádčina švagrová mluvila o uzeném lososu s takovou vášní, jako by to byl středobod jejího života. A sousedka měla tabulku v Excelu, kde měla přepočítané ceny, výnosnost a návratnost investice do XXL balení aviváže. Já jen mlčela a doufala, že to přežiju.
Polské dobrodružství
Příjezd na parkoviště připomínal nájezd na festival. Desítky aut s českou značkou, davy lidí s vozíky, igelitkami, pojízdnými taškami. Všude voněly klobásy, někde pálili dřevo, jiní nabízeli ponožky s nápisy „Polska siła“. V první chvíli to vlastně působilo skoro idylicky. A pak jsme vešly dovnitř.
Tržnice byla obrovská, hlučná, přeplněná a neuvěřitelně chaotická. Všude něco blikalo, hrála hudba, někdo křičel, někdo se hádal, někdo tahal po zemi pytel s cibulí. Kamarádka s švagrovou zmizely v sekci „maso a ryby“, sousedka běžela za hygienou. Zůstala jsem sama u stánku s pečivem, kde na mě paní mluvila polsky a ukazovala na něco, co vypadalo jako houska, ale vonělo to po kmínu a česneku. Koupila jsem dvě. A pak se ztratila.
Opravdu si tam připadáte jako vetřelec. Všichni vědí, co dělají, kam jdou, jak to chodí. Jen já bloudila mezi regály s krabicemi s nápisy typu „Kawa – 2+1 gratis“ a hledala alespoň nějakou známou tvář. Nakonec jsem je našla – u auta. Vozík plný až po střechu, oni nadšení. A já? S dvěma houskami a bolestí hlavy.
Co jsem si z toho odnesla?
Cestou zpátky jsem poslouchala ódy na polské máslo, na levné utěrky, na nejjemnější toaletní papír, co kdy kdo viděl. Já si celou dobu říkala, proč mi to přišlo tak nepřirozené. A pak mi to došlo. Nákup má být přirozená součást života, ne adrenalinový sport. Já chci jít do obchodu s košíkem, koupit to, co potřebuju, a do deseti minut být venku. Ne trávit celý den v davu, s taškami na ramenou a bolavýma nohama.
Navíc ta představa, že kvůli máslu jedu hodinu tam, hodinu zpátky a ještě musím vybrat zboží, kterému často ani pořádně nerozumím – ta mě neláká. Chápu, že pro někoho je to zvyk, že někdo v tom vidí výhodu. Ale já už vím, že znovu nepojedu.
A tak když se mě někdo zeptá, proč nejezdím do Polska na nákupy, nebudu říkat, že se mi nechce. Řeknu pravdu. Protože tohle prostě není svět pro mě.
