Článek
Marie vyjela s kamarádkou brzo ráno. Cesta trvala skoro dvě hodiny, ale v autě bylo veselo a povídaly si o tom, co všechno nakoupí. Na parkovišti u tržnice v Kudowa Zdrój ale zažila první šok. Sotva vystoupila z auta, obstoupili je tři chlapi s tím, že musí zaplatit „hlídání auta“ – prý dvě stě korun, jinak se může stát, že auto nebude v pořádku, až se vrátí. Kamarádka mávla rukou, že to tak tady chodí, a bez řečí zaplatila. Marie polkla rostoucí neklid a šla dál. Nechtěla vypadat jako nevděčný doprovod, který kazí náladu kvůli pár korunám.
Když sleva znamená past
To, co následovalo, ale Marii přesvědčilo, že někdy je lepší připlatit si doma, než šetřit za hranicemi. Na tržnici se to hemžilo lidmi, kteří na ni doráželi, tahali ji za rukáv a nutili ji, ať si prohlédne jejich zboží. Prodavači pokřikovali jeden přes druhého, někdy až agresivně. Jednu chvíli ji mladík vtáhl do stánku s koženými bundami a prakticky jí bránil odejít, pokud si něco nekoupí. „Sleva jenom pro tebe! Normálně tři tisíce, tobě za tisícovku!“ hulákal jí do obličeje, zatímco se snažila vykroutit z jeho sevření. Nakonec utekla, ale ne bez pocitu ponížení a vzteku.
Po této zkušenosti se Marie držela raději blízko kamarádky, která tu už byla několikrát a působila sebejistěji. Zastavily se u stánku s oblečením, kde si Marie vyhlédla pěknou bílou halenku. Látka vypadala kvalitně a cena byla třetinová oproti českým obchodům. Když ale halenku doma vybalila a zkusila ji poprvé vyprat, zažila další nepříjemné překvapení. Blůza se po prvním praní srazila na dětskou velikost a navíc pouštěla barvu tak, že zničila i další věci v pračce. Stovky korun v háji, a ještě k tomu pokazila další oblečení. Když zboží reklamovala telefonicky, prodavačka se jen vysmála a zavěsila.
Jako by toho nebylo málo, Marie se nakonec nechala přesvědčit ke koupi domácích potravin, na které kamarádka nedala dopustit. Utratila skoro tisíc korun za klobásy, sýry a nakládané speciality. Večer po návratu si s rodinou udělali ochutnávku. Do půlnoci pak všichni trpěli střevními potížemi. Když balíčky prohlížela druhý den ráno, všimla si, že některé měly už prošlé datum spotřeby a jiné vypadaly, jako by byly několikrát rozmrazené a znovu zmrazené. Do koše putovaly i zbývající delikatesy, na které se těšila.
Jak jsem se nechala vtáhnout do něčeho, co mi bylo od začátku podezřelé
Když Marie později přemýšlela o celém výletu, uvědomila si, že varování bylo spoustu, jen je ignorovala. Nechtěla před kamarádkou vypadat jako bačkora, která se všeho bojí, a tak potlačila svůj zdravý rozum a intuici. Ta ji od začátku varovala, že něco nehraje – ať už šlo o vynucené parkovné, přehnaně agresivní prodavače nebo nepřiměřeně nízké ceny zboží. „Vždyť to musí mít nějaký háček,“ říkala si v duchu, ale přesto podlehla vidině skvělých nákupů za polovic.
Nejhůř Marii zpětně mrzelo, že neposlechla sama sebe. Místo aby se držela své přirozené opatrnosti, nechala se strhnout tím, co jí kamarádka vyprávěla o báječných nákupech. Ironií bylo, že její kamarádka skutečně nakoupila dobře – zdálo se, že má „čuch“ na to, který stánek je poctivý a který ne. Nebo možná jen měla štěstí. Marie si ale nakonec uvědomila jednu věc – co se týče oblečení a potravin, nemá cenu riskovat za pár stovek ušetřených peněz zkažený žaludek nebo zničené oblečení.
Kdy sleva není sleva
Studie nákupního chování potvrzují, že lidé jsou schopni ujet i desítky kilometrů, aby ušetřili na věcech, které by si doma ani nekoupili. Vidina slevy dokáže vypnout kritické myšlení natolik, že nakupujeme zbytečnosti, jen protože jsou „výhodné“. Marie si po svém polském dobrodružství uvědomila, že ušetřených pár stokorun prostě nestojí za stres, ponížení a zklamání, které zažila. Přiznává, že ji pohltila atmosféra lovu za výhodnými cenami, a přestala se soustředit na to, co skutečně potřebuje a co má skutečnou hodnotu.
Pro Marii byla celá zkušenost cenným ponaučením. Pochopila, že nízká cena často znamená nejenom nízkou kvalitu, ale někdy i podvod, a že agresivní prodejní taktiky jsou většinou známkou toho, že něco není v pořádku. „Mám pocit, že jsem zhloupla o deset let,“ přiznává s hořkým smíchem. „Jako bych zapomněla na všechno, co vím o tom, jak funguje obchod, a chovala se jako naivní holka.“ Stud z vlastní naivity ji nakonec přiměl k rozhodnutí, že už nikdy nepojede na podobný nákupní výlet. „Radši si připlatím a koupím věci v obchodě, kde můžu v klidu vybírat a případně i reklamovat.“
Za kvalitou není třeba jezdit daleko
Marie nakonec zjistila, že ani nemusí utrácet horentní sumy, aby nakoupila kvalitně. V klidu si prohlédla české obchody a zjistila, že při sezonních výprodejích může pořídit kvalitní zboží za podobné ceny, jako platila v Polsku – ale s jistotou, že nemusí zpochybňovat jeho původ. U potravin zašla do farmářských obchodů, kde sice zaplatila více než v supermarketu, ale zato věděla, co kupuje a od koho. Našla si i místní švadlenu, která jí ušila dvě halenky na míru za cenu, kterou by dala za střední kvalitu v obchodním centru.
Mariina zkušenost z polského příhraničí skončila nakonec pozitivně – paradoxně tím, že se tam už nikdy nevrátila. Našla svůj způsob, jak nakupovat s rozumem a bez stresu. „Nejvíc mě mrzí, že jsem tam vůbec jela. Jako bych věřila, že tam najdu nějaký zázrak,“ uzavírá Marie své vyprávění. „Ale zázraky se nedějí ani v nákupech. Buď platíte penězi, nebo něčím jiným – svým časem, nervy nebo zklamáním. A to už za ty ušetřené peníze opravdu nestojí.“
