Článek
Nedělám si iluze, že jsem dokonalá matka - někdy zapomenu podepsat úkol, občas nestihnu vyprat sportovní oblečení na tělocvik, a ano, bývají dny, kdy večeře není zrovna z kuchařky zdravé výživy. Ale snažím se.
Minulý týden mě ve školce zastavila paní učitelka Jitka s tím, že si se mnou potřebuje promluvit. Srdce mi okamžitě poskočilo jako vždy, když slyším tuto větu. Co provedl? Koho praštil? Komu něco vzal?
„Víte, zítra přijde do školky inspekce z krajského úřadu,“ řekla mi tichým hlasem, jako by mi sdělovala státní tajemství. „Budou kontrolovat nejen nás, ale budou se ptát i dětí na různé věci. Jen jsem vám to chtěla říct, aby vás pak nic nepřekvapilo.“
Poděkovala jsem jí za informaci a cestou domů nad tím přemýšlela. Jaké otázky by mohly klást čtyřletému dítěti? Jestli je ve školce spokojený? Jestli má rád paní učitelky? To přece nemůže být problém.
Ten den jsme doma s Filípkem mluvili o tom, že do školky přijdou nějací lidé, kteří se ho možná budou na něco ptát, a že může říct cokoliv, co si myslí. Kladla jsem důraz na to, že má mluvit pravdu, protože lhát se nemá. Pokývl hlavou, ale bylo jasné, že ho to příliš nezajímá. Mnohem víc ho vzrušovala představa, že si po večeři dáme zmrzlinu, kterou jsem koupila jako páteční odměnu za to, že celý týden skvěle zvládl ranní vstávání.
Následující den jsem na inspekci úplně zapomněla. Byl pátek, náročný den v práci, a já se těšila, až vyzvednu děti a začne nám víkend. Jenže když jsem dorazila do školky, atmosféra tam byla podivně napjatá. Paní učitelka Jitka mě zahlédla a s úsměvem, který působil trochu křečovitě, mě odvedla stranou.
„Tak inspekce proběhla,“ začala opatrně. „Filípek byl moc šikovný, povídal si s inspektorkou…“ odmlčela se.
„To je přece dobře, ne?“ zeptala jsem se.
„No… ona se ho ptala, jak se stravuje doma, jestli jí ovoce a zeleninu…“ její hlas zněl čím dál nejistěji.
„A?“
„A on jí s naprostou vážností řekl, že doma jíte jen chipsy a zmrzlinu.“
Cítila jsem, jak mi horko stoupá do tváří. „Cože?!“
„Prý mu maminka včera řekla, že večer budou chipsy a zmrzlina, a že tak to u vás chodí pořád, protože nesnáší brokolici.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla na náš včerejší rozhovor. Filípek se ptal, co bude k večeři, a já žertem odpověděla: „A co bys chtěl? Chipsy a zmrzlinu?“ Nadšeně přikývl a já pak dodala, že zmrzlina bude, ale až po normální večeři. Jenže on si zjevně zapamatoval jen to, co chtěl slyšet.
„A ta inspektorka to brala vážně?“ zeptala jsem se nevěřícně.
Jitka pokrčila rameny. „Zapisovala si to. Ale nebojte, vysvětlila jsem jí, že Filípek má bujnou fantazii.“
Cestou domů jsem přemýšlela, jak svému synovi vysvětlit, co provedl. Nakonec jsem se rozhodla pro přímou konfrontaci.
„Filípku, paní učitelka mi řekla, že jsi inspektorce povídal, že doma jíme jen chipsy a zmrzlinu. Je to pravda?“
Podíval se na mě svýma velkýma nevinnýma očima. „Ano, říkala jsi to včera.“
„Ale to byl přece jen vtip, víš? Ve skutečnosti jíme i jiné věci - zeleninu, maso, těstoviny…“
„Ale ty mi někdy děláš špenát a ten je hrozný,“ zatvářil se znechuceně.
„Ano, občas jíme i věci, které nemáš rád, ale to je proto, aby z tebe vyrostl silný a zdravý kluk.“
Na chvíli se zamyslel, pak se zeptal: „A bude dnes ta zmrzlina?“
Musela jsem se usmát. Pro čtyřleté dítě jsou některé koncepty stále příliš složité. „Ano, bude. Ale až po večeři. Po té normální, se zeleninou.“
Ten večer, když děti usnuly, jsem dlouho přemýšlela o tom, jak děti vnímají svět. Jak si vybírají, co si zapamatují a jak to interpretují. Filípek z mého žertovného komentáře vytvořil celý příběh o naší rodinné stravě, ve kterém jsme všichni účastníky nekonečné párty s chipsy a zmrzlinou. A i když je to absurdní a vzdálené realitě, musím přiznat, že v jeho očích to asi musí znít jako naprostý sen.
Příště si budu dávat větší pozor na to, co říkám, zvlášť před inspekcí. A možná bych měla být vděčná, že nesdělil i jiné rodinné historky. Třeba tu o tom, jak tatínek minulý týden omylem vypral moje nové béžové šaty s červeným tričkem. To by teprve byla inspekce.
