Článek
Začalo to nevinně. První půjčka na novou kuchyň, druhá na auto, když se rozbilo to staré. Splátky byly vysoké, ale zvládala jsem to. Pak přišla nemoc, dlouhodobá neschopenka a výpadek příjmu. A já udělala tu největší hloupost - vzala si další půjčku na splácení těch předchozích. Dneska dlužím přes půl milionu korun pěti různým společnostem. Každý měsíc mi chodí upomínky, výhružné dopisy od vymahačů. Telefon nezvedám, protože se bojím, kdo volá. V noci nespím, protože počítám, jak to všechno zaplatím.
Kamarádka mi radí další půjčku - prý zná výhodnou nebankovní společnost. Ale já vím, že by to bylo jako házet benzín do ohně. Další půjčka by znamenala jen větší problémy. Jenže co mám dělat? Exekutoři už klepou na dveře. Včera jsem poprvé navštívila dluhovou poradnu. Paní poradkyně mi to řekla na rovinu - jediné rozumné řešení je osobní bankrot. Pět let budu žít z minima, všechno nad základní životní minimum půjde věřitelům. Ale po těch pěti letech budu čistá, bez dluhů.
Jenže já se toho bojím. Co řeknu v práci, když mi začnou strhávat ze mzdy? Co řeknu rodině? Všichni si o mně budou myslet, že jsem nezodpovědná, že neumím hospodařit. Ta hanba mě děsí víc než samotné dluhy. Nejhorší jsou ty bezesné noci. Ležím a přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Měla jsem být opatrnější, neměla jsem si brát tu první půjčku. Nebo aspoň ne tu druhou. Nebo třetí. Každé ráno se budím s knedlíkem v krku a strachem, co bude dál.
Někdo řekne - měla jsi myslet dřív. Jasně, měla. Ale když jste v tom kolotoči půjček, připadá vám normální si půjčit další peníze na splacení těch starých dluhů. Je to jako závislost - víte, že děláte blbost, ale nemůžete přestat. Včera jsem si sedla a spočítala všechny dluhy. Půl milionu plus úroky, plus penále, plus poplatky za upomínky. I kdybych splácela deset let, nikdy to nesplatím. Úroky rostou rychleji než moje schopnost splácet. Je to jako běžet na běžícím pásu - můžete se snažit sebevíc, ale nikam se nedostanete.
Proto asi nemám jinou možnost než ten osobní bankrot. Pět let života na minimu zní hrozně, ale pořád lepší než doživotní dluhy. Aspoň budu vědět, že to jednou skončí. Že po těch pěti letech začnu znovu, s čistým štítem. Píšu tento článek jako varování pro všechny, kdo uvažují o půjčkách. Nezačínejte s tím. Nebo aspoň ne s více půjčkami najednou. Protože až se jednou dostanete do dluhové spirály, je strašně těžké se z ní dostat.
A těm, kdo jsou na tom podobně jako já? Nebojte se vyhledat pomoc. V dluhových poradnách vám pomohou najít řešení. I když to řešení bude znamenat osobní bankrot. Protože žít celý život v dluzích není řešení. Je to jen pomalá cesta do pekla. Zítra mám další schůzku v dluhové poradně. Půjdu tam s těžkým srdcem, ale vím, že musím. Protože další půjčka není řešení. A schovávat hlavu do písku taky ne. I když to bude znamenat pět těžkých let, aspoň vidím světlo na konci tunelu. A to je víc, než jsem měla včera.
