Článek
Jednička znamenala výborně, pětka propadáš. Jednoduché, přehledné, jasné. Ale to byste nevěřili, co jsem minulý týden vytáhla ze synovy tašky. První, čeho jsem si všimla, byl jeho nervózní výraz. Jindra seděl u stolu, kousal si nehet a pozoroval mě, jak vytahuji složený list papíru. „Nelíbí se mi to,“ utrousil směrem ke mně. „Paní učitelka říkala, že je to jako takový experiment.“
Experiment? Ve škole? Už jen to slovo ve mně vyvolávalo nejistotu. Rozložila jsem papír a místo přehledné tabulky s číslicemi jsem hleděla na stránku hustě popsanou textem. Slovní hodnocení.
Začala jsem číst. „Jindra prokazuje aktivní přístup ke všem herním aktivitám při tělesné výchově, občas však nevnímá potřeby kolektivu a upřednostňuje vlastní výkon před týmovou spoluprací.“ Co to má prosím vás znamenat? Že je sobec? Nebo že je talentovaný? A hlavně – jakou by za to dostal známku?
Pokračovala jsem dál. „V matematice Jindra zvládá základní výpočty, avšak je potřeba dále rozvíjet jeho prostorovou představivost a logické myšlení, zejména při řešení složitějších úloh.“ To je jako dvojka? Trojka? Nemám tušení!
Jak jsem četla řádek po řádku, moje frustrace narůstala. Tohle přece není praktické. Když jsem se v dětství vrátila se samými jedničkami, babička mi dala stokorunu. Jak má teď vědět, kolik Jindrovi dát? Má číst dvě stránky květnatého textu?
To večer jsem zavolala své sestře Martině, která učí na jiné základní škole.
„Ty jsi z toho zbytečně nervózní,“ smála se mi do telefonu. „Vždyť je to mnohem lepší než známky. Aspoň víš přesně, v čem je Jindra dobrý a na čem má zapracovat.“
„Ale já nechci vědět, že ‚má občas problémy udržet pozornost při delších výkladech‘. Chci vědět, jestli je to dvojka nebo trojka z dějepisu!“
Martina si povzdechla, jako by vysvětlovala něco naprosto zřejmého totálnímu tupci. „A k čemu ti to bude? Abys mohla srovnávat s ostatními dětmi? Nebo se sousedovic Matějem?“
Pravda, něco na tom bylo. Uvědomila jsem si, že první, co jsem chtěla udělat, bylo napsat do naší rodičovské skupiny na WhatsAppu a zeptat se, co dostaly ostatní děti. Jako bych potřebovala nějaké měřítko, podle kterého bych mohla Jindru zařadit.
Další den jsem ale volala do školy a domluvila si schůzku s třídní učitelkou. Paní Novotná mě přivítala s úsměvem a hrnkem kávy.
„Vidím to v očích všech rodičů,“ řekla mi hned v úvodu. „Ta panika, když vidí slovní hodnocení. Věřte mi, že vás chápu.“
Vysvětlila mi, že tohle je zatím pilotní projekt, kterým škola testuje nový přístup. Prý nejde o to, abychom se zbavili známek navždy, ale abychom dostali komplexnější obraz o tom, jak se dětem daří.
„Klasické známkování často vede k tomu, že děti se učí pro známky, ne pro vědomosti,“ vysvětlovala mi trpělivě. „Třeba váš Jindra. Podle známek by byl průměrný student se dvojkami a trojkami. Ale to nevypovídá nic o tom, že má vynikající prostorovou představivost, jen mu dělají problémy slovní úlohy. Nebo že v angličtině skvěle rozumí, ale stydí se mluvit.“
Odcházela jsem zamyšlená. Část mě stále toužila po jednoduché číselné škále, ale začínala jsem chápat, proč to škola dělá. Ten večer jsem si znovu přečetla Jindrovo vysvědčení, tentokrát pomaleji a pozorněji.
Na konci bylo napsáno: „Jindra má výjimečný cit pro spravedlnost a dokáže se zastat slabších spolužáků. Jeho smysl pro humor často odlehčí napjatou atmosféru ve třídě.“ Tohle by mi žádná jednička neřekla.
Když teď sedím nad tím papírem, už tolik nezuřím. Stále si nejsem jistá, jestli je slovní hodnocení praktičtější než známky. Ale vidím v něm něco, co číslice neukážou – skutečného Jindru. Ne číslo v tabulce, ale kluka, který má své silné stránky, slabiny, a hlavně jedinečnou osobnost.
A možná o to ve vzdělávání jde nejvíc. Ne o to, kam naše děti zařadíme na stupnici od jedné do pěti, ale o to, aby se staly tím nejlepším, čím mohou být – samy sebou.
