Článek
Pracovala jsem jako účetní v jedné velké společnosti. Dvacet let stejná židle, stejný stůl, stejní lidé. Pak přišla reorganizace. „Je nám líto, ale vaše pozice byla zrušena,“ řekli mi. Dostala jsem odstupné a poprvé po dvaceti letech jsem musela aktualizovat svůj životopis. První týdny jsem byla optimistická. Mám zkušenosti, jsem spolehlivá, umím pracovat s počítačem. Rozeslala jsem desítky životopisů. Odpovědi? „Děkujeme za zájem, budeme vás kontaktovat.“ Nikdy nezavolali.
Pak přišly první pohovory. „Máte skvělé reference,“ říkali. „Ale hledáme někoho… dynamičtějšího.“ Dynamičtějšího. To je kód pro mladšího. Nikdo to neřekne přímo - bylo by to diskriminační. Ale všichni to víme. Na jednom pohovoru mi mladá personalistka, která mohla být moje dcera, řekla: „Vidím, že máte dvacet let praxe v jedné firmě. Není to… trochu málo flexibilní?“ Málo flexibilní? Já, která jsem přežila tři ředitele, čtyři reorganizace a přechod z papírového účetnictví na digitální?
Nejhorší jsou ty dobře míněné rady. „Měla byste si udělat kurz sociálních sítí,“ radí mi jedna žena na pohovoru. „A možná trochu omladit svůj vzhled. Víte, první dojem…“ Jako by dvacet let zkušeností bylo méně důležitých než umění používat Instagram.
Po třech měsících hledání jsem začala upravovat svůj životopis. Vypustila jsem první roky praxe. Změnila formulace, aby zněly dynamičtěji. Přidala sekci o digitálních dovednostech. Výsledek? Více pohovorů, ale stejný závěr - ozveme se vám. Jednou jsem se dostala až do druhého kola. Všechno vypadalo nadějně, až do momentu, kdy jsem potkala ostatní kandidáty. Všichni kolem třiceti. Všichni s čerstvým pohledem na věc. Věděla jsem, že nemám šanci, ještě než jsem vešla do místnosti.
„Možná byste měla zkusit něco jiného,“ navrhla mi pracovnice na úřadu práce. „Třeba rekvalifikaci?“ Na co? Ve čtyřiceti pěti mám začínat od nuly? Učit se nový obor, když v tom starém mám dvě desetiletí zkušeností? Pak přišla ta nejhorší odpověď. „Váš profil je zajímavý, ale obáváme se, že byste se necítila dobře v našem mladém kolektivu.“ Přeloženo: jste stará. Příliš stará na to, abyste zapadla mezi dvacetileté absolventy, příliš stará na firemní kulturu plnou teambuildingů a after-work parties.
Po půl roce hledání jsem pochopila hořkou pravdu. Nejsem nezaměstnatelná kvůli nedostatku schopností. Jsem nezaměstnatelná kvůli číslu v občance. Kvůli představě, že po čtyřicítce už člověk nemůže být dynamický, flexibilní nebo inovativní. Minulý týden jsem dostala nabídku. Poloviční úvazek, třetinový plat oproti předchozí práci. „Je to šance vrátit se do pracovního procesu,“ říkají. Jako bych z něj někdy dobrovolně odešla.
Tento příběh píšu jako varování. Pro všechny, kdo si myslí, že věrnost firmě něco znamená. Pro všechny, kdo věří, že zkušenosti jsou cennější než věk. A hlavně pro ty, kdo si myslí, že se jich to netýká - jednou bude každému z vás pětačtyřicet. Včera jsem dostala další zamítavou odpověď. „Hledáme někoho, kdo lépe zapadne do našeho týmu.“ Už ani nepláču. Jen přemýšlím, kdy se stalo normálním diskriminovat lidi ne podle toho, co umí, ale podle toho, kdy se narodili.
A víte, co je nejhorší? Nejsem sama. Potkávám je na úřadu práce - účetní, manažery, specialisty. Všichni kolem čtyřicítky a výš. Všichni s léty zkušeností. Všichni příliš staří pro současný pracovní trh. Někdo řekne - začněte podnikat. Založte si živnost. Buďte flexibilní. Ale jak? S hypotékou na krku, s dítětem na studiích? Kde vzít počáteční kapitál, když vám banka nepůjčí, protože jste riziková - rozuměj stará?
A tak končím tam, kde jsem začala. S životopisem plným zkušeností, které nikdo nechce. S dovednostmi, které jsou považovány za zastaralé. S věkem, který je podle trhu práce mým největším hendikepem. Ale nevzdávám se. Každý den posílám další životopisy. Každý den doufám, že někde existuje zaměstnavatel, který pochopí, že zkušenost není přítěž. Že věrnost není slabost. Že čtyřicet pět let není konec produktivního života.
Protože alternativa? Alternativa je přijmout, že dvacet let práce nic neznamená. Že po čtyřicítce jsme všichni jen čekatelé na důchod. A to odmítám. Odmítám být neviditelná jen proto, že nejsem mladá a dynamická. Tento příběh nemá happy end. Zatím. Ale třeba ho bude číst někdo, kdo pochopí, že diskriminace podle věku je stejně špatná jako jakákoliv jiná. Že zkušenosti jsou nenahraditelné. A že někdy ti málo flexibilní mohou být těmi nejcennějšími zaměstnanci.
