Článek
Celý život jsem byla ta, co nikdy neodmítne. Prostě taková povaha. Někdo se narodí s vlasy po babičce, já jsem se narodila s neschopností říct ne. Když se nad tím zamyslím, možná to začalo už na základce, kde jsem psala úkoly spolužákům, aby mě měli rádi. Pak na střední, kde jsem chodila na doučování se spolužáky, i když jsem sama nestíhala. A v dospělosti? To už byl koncert ve velkém.
Mám dvě děti – Adama (9) a Elišku (6), manžela Tomáše a práci na zkrácený úvazek v knihkupectví. Náš byt má tři místnosti a splátku hypotéky, která nám bere třetinu výplaty. Normální život, řekla bych. Až na to, že mezi všemi těmi povinnostmi jsem si ještě našla čas být něco jako záchranná služba pro všechny známé i vzdálené příbuzné.
Potřeboval někdo pohlídat děti? Jasně, přiveďte je. Stěhování? Určitě pomůžu. Upéct třicet muffinů na školní akci? V kolik je máte mít? Já prostě neuměla odmítnout. Když mi dvanáctiletý synovec zavolal v deset večer, jestli bych mu nezjistila, kdy vyhynuli dinosauři, hledala jsem to na internetu, místo abych mu doporučila udělat si úkoly dřív než na poslední chvíli.
Byla jsem na to i trochu pyšná, víte? Na to, jak jsem spolehlivá. Jak všem vždycky pomůžu. Jak mi můžou kdykoli zavolat. Jenže pak přišel ten čtvrtek. Byl to úplně obyčejný den. Ráno jsem vypravila děti do školy, pak jsem šla na čtyřhodinovou směnu do knihkupectví, po práci jsem nakoupila, vyzvedla děti a jeli jsme domů. Uvařila jsem, pomohla s úkoly, zkontrolovala, jestli má Adam sbaleno na plavání a Eliška jestli nezapomněla namalovat obrázek na výtvarku.
Večer, když už děti spaly a já konečně seděla s hrnkem čaje u televize, mi zavolala Katka. Znám ji od gymplu, bydlí o dvě ulice dál. „Prosím tě, nestihla jsem dneska vyprat, a Matýsek zítra potřebuje kostým na besídku. Nemáš náhodou ještě ty jeho šaty za draka, co jsi mu šila na karneval?“ ptala se.
Měla jsem. Ušila jsem je Adamovi před dvěma lety a schovávala pro Elišku, až jednou bude potřebovat kostým. Jenže Katka zněla zoufale a já jako obvykle otevřela pusu, abych řekla, že jasně, že jí je půjčím, že se staví…
A vtom mi to došlo. Ten dračí kostým jsem šila tři večery, až do půlnoci. Eliška se na něj těšila. A Katka? Ta si vzpomněla na poslední chvíli. Jako vždycky. A jako vždycky jsem já měla všeho nechat a vyřešit to za ni. „Víš, Katko, mrzí mě to, ale ten kostým už nemám,“ slyšela jsem se říkat. „Dala jsem ho sestřenici pro její děti.“
Poprvé v životě jsem lhala, abych nemusela vyhovět. Cítila jsem se hrozně. A zároveň… svobodně. „Aha,“ řekla Katka zklamaně. „No, tak já něco vymyslím.“
Když jsem zavěsila, byla jsem jako v transu. Udělala jsem to. Řekla jsem ne. Svět se nezhroutil. O týden později jsem se s Katkou potkala na narozeninách společné kamarádky. Jen co mě uviděla, zamířila ke mně.
„Ty, já jsem zjistila, že ten kostým za draka máš. Viděla jsem ho na fotkách na Facebooku, jak v něm byla Eliška minulý víkend.“ Polil mě horký pot. „Jo, našla jsem ho až potom,“ zamumlala jsem. Katka se na mě dívala tak podivně. „Mně přijde, že ses poslední dobou nějak změnila. Dřív bys mi pomohla. Vždycky jsi pomohla.“
Měla pravdu. Změnila jsem se. Po tom telefonátu jsem začala přemýšlet. Kolik času trávím tím, že dělám věci pro ostatní? Kolikrát jsem zrušila něco, na co jsem se těšila, abych pomohla někomu jinému? A kolikrát mi ti lidé pomohli, když jsem potřebovala já?
A tak jsem začala říkat ne. Ne vždycky. Ne každému. Ale když jsem cítila, že mě o něco žádají, jen protože ví, že nikdy neodmítnu, tak jsem to zkusila. Bylo to těžké. Potila jsem se, koktala, cítila jsem se provinile. Ale udělala jsem to.
„Máš pravdu,“ řekla jsem Katce. „Změnila jsem se. Došlo mi, že nemůžu zachraňovat všechny kolem, když u toho ztrácím sama sebe.“
Katka se zatvářila uraženě. „Takže už mi nepomůžeš, když budu něco potřebovat?“
„Pomůžu, když budu moct,“ odpověděla jsem. „Ale už si nenechám narušit plány, které jsou pro mě důležité, kvůli někomu, kdo si neumí zorganizovat čas.“
Od té doby uplynuly čtyři měsíce. Někteří lidé se na mě mračí, když je odmítnu. Jako by nechápali, že i já mám nějaké hranice. Jiní to přijali s překvapivým porozuměním. A já? Já mám najednou víc času. Pro děti, pro sebe, pro věci, které mě baví.
Minulý týden se mě Eliška zeptala, jestli si půjčila ten dračí kostým ta teta, co pořád něco potřebuje na poslední chvíli. Řekla jsem jí, že ne, že ten kostým je jenom její, protože jsem ho šila s láskou pro ni. Usmála se a objala mě. A já jsem věděla, že jsem udělala správnou věc, když jsem se naučila občas říct to dvoupísmenné slůvko, které mi tak dlouho nešlo přes rty.
Ne.
