Článek
První měsíc bylo všechno perfektní. Petra chodila každý den, vařila rodičům, pomáhala s úklidem, doprovázela je k lékaři. Posílala mi fotky, jak spolu pijí kávu, jak jim připravuje jídlo. Byla jsem klidná a vděčná, že jsem našla někoho tak spolehlivého. Jenže pak se něco změnilo. Rodiče mi začali říkat, že Petra chodí méně často.
Že jen proběhne bytem, udělá rychlou fotku a zmizí. Žádné vaření, žádná pomoc s léky, žádné povídání, a hlavně žádný úklid. Jen rychlá návštěva pro jistotu a pojistku, aby měla důkaz, že tam byla. Nejdřív jsem tomu nechtěla věřit. Vždyť Petra byla moje kamarádka, znaly jsme se léta. Proč by něco takového dělala? Ale důkazy byly jasné. Rodiče měli prázdnou ledničku, neuklizeno, léky neseřazené. A Petra? Ta dál posílala účty na čtyři tisíce měsíčně.
Zlom přišel, když jsem jeden měsíc peníze neposlala. To jste měli vidět ten poprask! Okamžitě volala, kde jsou peníze, že už měsíc pracuje zadarmo. Když jsem jí řekla, že čtyři tisíce za pár fotek posílat nebudu, začala vyhrožovat. Prý mě očerní před všemi známými, že se nestarám o rodiče. Nejhorší bylo to zklamání. Ne z těch peněz - ty bolely, ale daly se oželet.
Ale z toho, že člověk, kterému jsem věřila, kterému jsem svěřila péči o své nejbližší, mě takhle podvedl. Že zneužil moji důvěru, a ještě se tvářil jako oběť. Když jsem konfrontovala Petru s důkazy, začala se vymlouvat. Prý měla moc práce, prý si myslela, že stačí občas zajít na kontrolu. Ale ty peníze brala plné, jako by poskytovala kompletní péči. A to je přesně ten problém - chtěla odměnu za práci, kterou nedělala.
Rodiče mi pak řekli víc. Jak je Petra odbývala, když něco potřebovali. Jak jim říkala, ať si neztěžují, že má i jiné věci na práci. Jak je nutila podepisovat papíry o návštěvě, i když tam byla jen pár minut. A já, tisíce kilometrů daleko, jsem nemohla nic dělat. Nakonec jsem musela najmout profesionální pečovatelskou službu. Stojí víc peněz, ale aspoň vím, že se o rodiče někdo skutečně stará. Že nedostávají jen rychlé fotky a falešné sliby, ale skutečnou péči.
S Petrou jsem ukončila veškerý kontakt. Sice rozhlašuje po okolí, jaká jsem nevděčnice, že se nestarám o rodiče a že je stejně dám do domova důchodců, ale to mi je jedno. Horší je ta ztráta důvěry. Ten pocit, že někdo, koho považujete za přítele, je schopen takhle zneužít vaši důvěru, a ještě se tvářit jako oběť.
Proto píšu tento příběh. Jako varování pro všechny, kdo svěřují péči o své blízké kamarádům. Někdy je lepší zaplatit víc profesionálům než spoléhat na falešné přátele, kteří vidí jen peníze. Protože důvěra, když se jednou ztratí, už se těžko získává zpět.
