Článek
A když denně vidíte, jak si kolegyně Markéta vyzvedává v kantýně oběd zdarma a pak sedá do firemního auta, zatímco vy vytahujete z tašky paštiku a chleba v alobalu, něco se ve vás zlomí. Pracujeme spolu už tři roky. Sedíme v kanceláři naproti sobě, děláme přesně to samé, jen ona je ve firmě o pouhé dva měsíce déle než já. A právě těch osm týdnů zřejmě dělá ten obrovský rozdíl v tom, jak si nás firma váží.
Když jsem nastupovala, říkali mi, že po zkušební době se můžu těšit na „zajímavý balíček benefitů“. Moje představa zajímavého balíčku se asi dost liší od toho, co mi pak nabídli. Stravenky v hodnotě osmdesáti korun – s tím, že do kantýny v přízemí to stačí tak na polévku a minerálku. Žádné auto, žádné příspěvky na sport nebo kulturu. Markéta má tohle všechno.
„Chceš jeden salát? Stejně ho nesním,“ nabídla mi včera, když se vrátila s tácem plným jídla, které já znám jen z jídelního lístku, kde se na ně dívám a počítám, jestli si to můžu dovolit.
„Ne, díky, mám svoje,“ odpověděla jsem jí a ukázala na svačinu v krabičce. Povzdechla si. „Mluvila jsi o tom s šéfem? Je to fakt divný, že máme tak rozdílné podmínky.“ Mluvila, samozřejmě. Několikrát. Odpověď byla vždycky stejná: „Vaše pozice má trochu jinak nastavené parametry, ale pracujeme na sjednocení benefitů.“
Pracují na tom už přes dva roky. Mezitím jsem si nekoupila nové kalhoty, protože ty staré ještě drží pohromadě. A vlastně ani nemám důvod kupovat nové, kam bych v nich chodila? Na nějaké společenské akce peníze nezbývají.
Minulý týden mi šéf oznámil, že jsem odvedla skvělou práci na tom velkém projektu pro Nováčkovy. Dostala jsem pochvalu a plácnutí po zádech. Markéta za stejnou práci dostala bonus deset tisíc. Když jsem se opatrně zeptala, proč je takový rozdíl v oceňování, dozvěděla jsem se, že Markéta pracuje pod „jiným bonusovým schématem“.
„Bude porada vedení, určitě to tam otevřu,“ slíbil šéf a podíval se na hodinky. Musel spěchat, protože ho čekala firemní snídaně s ředitelem. Na tu jsem pozvánku nedostala. Markéta ano.
„Třeba bys měla začít hledat jinde,“ navrhla mi včera kamarádka u kávy. Ne té z automatu, za kterou ve firmě platím patnáct korun, ale opravdové kávy v kavárně, kterou jsem si po dlouhé době dopřála jako malý luxus.
Možná má pravdu. Jenže já mám svoji práci ráda. Baví mě, co dělám, a kolektiv je fajn. Jen ten pocit nespravedlnosti se mnou cloumá čím dál víc. Ten pohled na Markétu, jak si každý měsíc kupuje něco nového na sebe, zatímco já přemýšlím, jestli si můžu dovolit nové boty, protože ty staré už mají díru na podpatku.
„Nechtěla bys k nám? Hledáme někoho s tvými zkušenostmi a benefity máme pro všechny stejné,“ zeptala se mě nedávno bývalá kolegyně Petra, když jsme se náhodou potkaly.
A já poprvé začala opravdu vážně přemýšlet o změně. Ne kvůli penězům jako takovým. Spíš kvůli tomu, že si připadám jako zaměstnanec druhé kategorie. Jako bych byla méně důležitá, méně potřebná, méně hodnotná. A ten pocit, ten je vlastně horší než ta paštika k obědu.
Včera jsem si konečně sedla a aktualizovala životopis. Poslala jsem ho na tři místa. Dnes ráno mi z jednoho už volali a pozvali mě na pohovor. Když jsem to řekla Markétě, upřímně mi fandila.
„Fakt je na čase. Víš, že jsem se za tebe několikrát přimlouvala, ale oni to prostě nechtějí změnit. Prý by to narušilo nějakou personální politiku.“
„Díky, žes to aspoň zkusila,“ odpověděla jsem jí. A myslela jsem to vážně. Markéta za to nemůže, že firma nastavila tak nesmyslná pravidla.
Je zvláštní, jak dlouho dokáže člověk snášet nespravedlnost, doufat ve změnu a říkat si, že to není tak hrozné. Až pak jednoho dne stojíte na zastávce s děravým deštníkem, protože na nový nemáte, a kolem vás projede kolegyně ve firemním autě. A v tu chvíli si řeknete – dost. Moje hodnota je vyšší než tohle. A jestli to tady nevidí, najdu místo, kde to uvidí.
