Článek
Nepřejdete ho. Nedotknete se ho. A přesto zanechá hluboký dojem. Jmenuje se Rakotzbrücke, ale většina lidí mu říká jinak – Ďáblův most. Z Prahy je to sem jen něco přes dvě hodiny jízdy. Cestou se dají navštívit Drážďany, kde se prolíná temná válečná historie s nádherně opraveným barokním centrem. Ale skutečné překvapení čeká dál na východ, jen kousek od polských hranic, ve vesnici Kromlau.
Právě tam, v parku plném rododendronů a azalek, se z vody zvedá kamenný oblouk, který v odrazu hladiny tvoří dokonalý kruh. Je to jako pohled do jiného světa. Most postavil v 60. letech 19. století místní šlechtic Hermann Friedrich Roetschke. Nešlo mu o praktičnost – po mostě se nikdy nechodilo. Šlo o iluzi, o dokonalou kompozici, která zapůsobí na každého, kdo se na ni dívá. Kamenné varhany z čediče, které stojí po obou stranách jezera, most jen doplňují. Celé místo působí jako pečlivě naaranžovaná scéna, která si říká o záběr kamery.
A není divu, že si toho všimli i filmaři. Silueta mostu se objevila ve fantasy filmech i v hollywoodských produkcích – třeba ve snímku Čarodějův učeň s Nicolasem Cagem nebo v nejnovějším Matrixu. Ale většina návštěvníků sem přijíždí kvůli jiné věci. Kvůli klidu. Kvůli tomu tichu, které tu bývá brzy ráno, když se mlha ještě drží při zemi a voda se ani nepohne.
Most dnes neslouží ani jako vyhlídka. Kvůli své křehkosti a stáří by to bylo příliš riskantní. Před pár lety mu dokonce hrozilo zřícení. Teprve v poslední chvíli se podařilo sehnat peníze na opravu. A díky tomu tu stále stojí – tenká čára mezi architekturou a snem, mezi lidskou rukou a přírodou, která ji přijala za svou.
Celý park v Kromlau je vlastně takovým tichým světem sám pro sebe. Kromě samotného mostu tu člověk narazí na umělé jeskyně, malý vodopád nebo i jeho kamennou zmenšeninu. Není to jen o jednom pohledu – místo si žádá projít, obejít, chvíli si sednout. Kdo chce, může tu strávit klidně celé dopoledne, než zase vyrazí zpátky.
A možná právě v tom spočívá kouzlo Ďáblova mostu. Nehýbe se, nic nedělá. Jen čeká. A ti, kteří ho najdou, odcházejí s pocitem, že objevili něco zvláštního. Něco, co se už dnes téměř nestaví – věci bez účelu, čistě pro krásu.
Zdroje:
