Článek
Místo, které normálně nabízí útočiště před nákupním šílenstvím, se proměnilo v bojiště o každé volné místo.Už když jsem se blížila k restauraci, věděla jsem, že něco není v pořádku. Had fronty se vinul od teplého pultu až někam k nápojům. Lidé přešlapovali, nervózně si prohlíželi nabídku na obrazovkách a při každém vydaném talíři téměř zatleskali. Byla to podívaná jako za starých časů – fronty připomínající éru, kdy se v obchodech stálo na banány.
Ta nesourodá směsice lidí mě fascinovala. Rodiny s malými dětmi, které už ztrácely trpělivost, důchodci pevně svírající své peněženky, mladí lidé zírající do telefonů. Všichni spojeni jediným cílem – dostat se k jídlu dřív, než padnou hlady.
„Nevidíte, že jsem tady stál první?“ zaslechla jsem za sebou rozčilený mužský hlas. Někdo se zřejmě pokusil o předbíhání. Atmosféra houstla. Personál pobíhal mezi pultem a kuchyní jako o život, ale proti té záplavě hladových duší neměli šanci.
Po dvaceti minutách čekání jsem konečně stála u pultu. Vybrala jsem si lososa na kopru s pečenými brambory a jako předkrm čočkovou polévku. I v tom zmatku musím uznat, že porce vypadala lákavě. Losos se nabízel ve velkém kousku, kopr voněl a brambory se leskly, jak byly pořádně promaštěné.
Jenže teď přišel další boj – najít místo k sezení. Procházela jsem mezi stoly jako lovec číhající na kořist. Když někdo vstal, už se k jeho místu řítily tři postavy s tácy. Nakonec jsem zahlédla staršího pána, který seděl sám u stolu pro čtyři. Neváhala jsem a zamířila k němu.
„Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se s tím nejmilejším úsměvem, jakého jsem byla schopná. Kývl a já si konečně oddechla.
Losos byl překvapivě dobrý. Šťavnatý, dobře okořeněný, s máslovým nádechem kopru. Brambory sice působily trochu jako ropná havárie, ale chutnaly výborně. Polévka už taková sláva nebyla – připomínala spíš něco, co se vaří ve školních jídelnách. Hutná, ale bez výrazné chuti, taková nijaká. Ale za tu cenu – celý oběd mě vyšel na necelých 150 korun – jsem si nemohla stěžovat.
Jenže jídlo není jen o chuti. Je i o atmosféře. A ta byla příšerná. U vedlejšího stolu matka zoufale uklidňovala vztekající se batole, které rozhodilo brambory po podlaze. Za mnou stála dvojice s tácy a provrtávala mě pohledem, abych už dojedla a uvolnila místo. Personál nestíhal uklízet použité nádobí, takže mnohé stoly vypadaly jako po nájezdu kobylek.
Pozorovala jsem starší paní, která se snažila balancovat mezi tácem a berlí. Nikdo jí neuvolnil místo. V tu chvíli mi bylo stydno za nás všechny. Jak jsme se mohli proměnit v takovou smečku, jen proto, že jsou Velikonoce a my musíme všichni nakoupit a najíst se ve stejnou chvíli?
Když jsem konečně vyklouzla z restaurace zpět do obchodu, cítila jsem úlevu. Ten losos byl sice dobrý, ale příště si radši udělám sendvič doma a sním ho v parku. Nebo přijdu v úterý dopoledne, kdy tam bývá jen pár důchodců a já v klidu. Protože jakkoli může být jídlo chutné a cena příznivá, stres a tlačenice dokáží zkazit i ten nejlepší kulinářský zážitek.
A jestli si z toho mám odnést nějaké poučení? Před svátky je lepší se velkým obchodům a jejich restauracím prostě vyhnout. Nebo si vzít brnění a připravit se na boj o každé sousto.
