Článek
Zůstala jsem jako opařená, vidlička se mi zastavila na půl cesty k ústům. Manžel se ošil a raději se zahleděl do svého talíře. Opravdu jsem právě slyšela, co jsem slyšela? Všechno začalo nevinně. Zmínila jsem se, že zvažujeme refinancování hypotéky, protože jsem našla výhodnější sazbu. Byla to taková běžná konverzace o penězích, která se odehrává v tisících rodin každý den. Jenže u nás zjevně ne.
„Ty se radši starej o děti a domácnost,“ pokračoval tchán a moje tchyně jen přikyvovala. „V naší rodině to vždycky fungovalo tak, že chlap řeší finance. A podívej, přes čtyřicet let jsme spolu šťastní.“ Polkla jsem hořkou slinu. Šťastní? To bych si tedy netroufla tvrdit o tchyni, která nikdy neviděla výpis z účtu a musí prosit o každou korunu. Ale co já vím, možná jí ten systém vyhovuje. Jenže já nejsem moje tchyně.
„S Tomášem se o správě financí bavíme společně,“ odpověděla jsem, snažíc se udržet klidný tón. „Vždyť oba přispíváme do rodinného rozpočtu.“ Tchán se zasmál tak, jak se lidé smějí malému dítěti, které řekne něco roztomile naivního. „To je přesně to, co ničí dnešní manželství. Ženská, co mluví muži do peněz, dřív nebo později začne mluvit i do všeho ostatního.“
Cítila jsem, jak mi rudnou tváře. Částečně vzteky, částečně zahanbením, že se tohle odehrává před našimi dětmi. Desetiletá Adélka s pětiletým Tomíkem sledovali naši výměnu názorů s rostoucím zájmem. „Tati, u nás to takhle nefunguje,“ ozval se konečně můj manžel. Byla jsem vděčná, že se postavil na moji stranu, ale zároveň mě bodlo u srdce, že to udělal tak váhavě a pozdě.
Tchán zavrtěl hlavou. „Však počkej, chlapče. Časem mi dáš za pravdu.“ Cestou domů v autě bylo ticho. Děti v zadní části si hrály na tabletech a my s manželem jsme se topili ve vlastních myšlenkách. Nakonec jsem to nevydržela. „Ty si myslíš to samé? Že bych se neměla starat o naše finance?“ zeptala jsem se přímo. Povzdechl si. „Víš, že ne. Táta je prostě ze staré školy. Vyrostl v jiné době.“
„To má být omluva?“ nedala jsem se. „Co když tvoje dcera jednou uslyší něco podobného od svého tchána? Nebo hůř, od manžela?“
Tahle věta ho zasáhla. Podíval se do zpětného zrcátka na naši Adélku, která bezstarostně sledovala pohádku. Vím, že si přeje pro ni lepší budoucnost.
Doma, když děti usnuly, jsme se k tématu vrátili. Ukázala jsem manželovi tabulku našeho rodinného rozpočtu, který vedu už pět let. Díky mému finančnímu přehledu jsme loni ušetřili na dovolenou a letos vyměnili starou lednici bez nutnosti brát si půjčku.
„Kdybych se o tohle nestarala, kde bychom byli?“ zeptala jsem se tiše.
Dlouze se na mě podíval. „Máš pravdu. A já jsem tě měl před tátou bránit důrazněji. Promiň.“
Přemýšlela jsem o tom celou noc. O mých tchánech, jejich manželství a o tom, co považují za normální. O generačních rozdílech. O tom, jak rychle můžeme sklouznout k rolím, které jsme slíbili nikdy nepřijmout.
A pak jsem si uvědomila ještě něco zásadního. Není to jen o penězích. Je to o respektu. O důvěře v partnerův úsudek. O rovnosti v rozhodování.
Můj tchán věří, že žena starající se o finance dělá zle v rodině. Já jsem přesvědčená o opaku – že rodina, kde se oba partneři podílejí na všech aspektech společného života včetně financí, stojí na pevnějších základech.
Příští neděli k tchánům nepůjdeme. A až je zase navštívíme, budu připravená. Ne na hádku, ale na klidnou, věcnou diskusi. Protože některé tradice si nezaslouží být předávány další generaci. A já nechci, aby moje dcera jednou musela prosit o peníze. Ani svého muže, ani nikoho jiného.
