Článek
Katastrofa spočívá v tom, že nemám partnera a – což je zřejmě ještě horší – nemám kredenc. Tenhle telefonát přišel minulý čtvrtek. Seděla jsem na balkoně svého pronajatého bytu, popíjela víno a užívala si první jarní večer, kdy bylo dost teplo na to, aby člověk mohl být venku jen v tričku. Moje tiché rozjímání přerušilo zvonění telefonu. Máma. S povzdechem jsem to zvedla.
„Ahoj, zlato, co děláš?“ zeptala se tím tónem, který dobře znám. Tím, který naznačuje, že má něco na srdci, ale chce to podat jako nevinnou konverzaci.
„Nic zvláštního, sedím na balkoně a koukám do nebe,“ odpověděla jsem po pravdě.
Následovalo pár minut běžného hovoru o tom, jak se daří tátovi, že sousedka paní Horáková má novou kyčel a že naše labradorkaDorka sežrala dort, který máma upekla pro návštěvu. A pak přišla ta bomba.
„Víš, zlato, s tátou jsme si o tobě povídali,“ začala opatrně. „A trochu se o tebe bojíme.“
Zpozorněla jsem. „Co se děje? Vždyť je všechno v pohodě. Práce jde dobře, jsem zdravá…“
„No právě, práce,“ povzdechla si máma. „Ty pořád jenom pracuješ. A co osobní život? Vždyť ty nemáš ani pořádný nábytek, natož partnera.“
Zarazila jsem se. „Cože nemám?“
„No nábytek. Pořádný. Vždyť ty nemáš ani kredenc! V tvém věku jsem já už měla tebe, tátu a kompletně zařízený byt. A ty nemáš ani kredenc!“
Rozesmála jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Představa, že kredenc je měřítkem životního úspěchu, mi přišla absurdní. Jenže máma to zjevně myslela vážně.
„Mami, já kredenc nepotřebuju. Nemám kam ho dát a upřímně, ani nevím, co bych do něj dávala,“ vysvětlovala jsem.
„To je právě ten problém!“ rozčílila se. „Ty nevíš, co se dává do kredence! Každá normální domácnost má kredenc plný nádobí, které používá jednou za rok, když přijde návštěva. Ty nemáš ani to nádobí, ani tu návštěvu, ani nikoho, kdo by ti pomohl ten kredenc sestavit!“
Pokusila jsem se jí vysvětlit, že můj životní styl je prostě jiný. Že mám ráda svůj malý byt, kde nepotřebuju víc nábytku, než kolik ho tam mám. Že mi vyhovuje flexibilita mého života bez závazků. Že jsem šťastná.
Ale máma jako by mě neslyšela. Pro ni je život bez partnera a bez kredence nepochopitelný.
„Víš, Karolíno,“ pokračovala, „až budeš stará jako já, budeš litovat, že jsi promarnila nejlepší léta. Podívej se na Petru ze sousedství. Je mladší než ty a už čeká druhé dítě! A jakou mají krásnou obývací stěnu!“
Nezmínila, že Petra ze sousedství také chodí spát v osm večer vyčerpaná, že její manžel tráví většinu času v hospodě a že ta jejich obývací stěna, na kterou splácejí hypotéku, je z mého pohledu příšerná. Ale to bych mámě nikdy neřekla. Pro ni je Petra úspěšná, protože naplňuje tradiční představu o tom, jak má vypadat život třicátnice.
Ten večer jsem dlouho přemýšlela o tom, jak rozdílně vnímáme štěstí – já a moje matka. Ona vyrůstala v době, kdy mít vlastní byt, manžela a děti znamenalo to nejvyšší, čeho člověk mohl dosáhnout. Zvlášť žena. Doba byla jiná, možnosti omezené.
Já žiju ve světě, kde můžu cestovat, budovat kariéru, rozhodovat o svém životě svobodněji. Mám přátele po celém světě, práci, která mě baví, a možnost měnit směr, kdykoli se mi zachce.
Druhý den ráno jsem mámě zavolala zpátky. Řekla jsem jí, že ji mám ráda a že chápu její obavy. Ale taky jsem jí řekla, že jsem šťastná tak, jak žiju.
„Mami, až budu chtít kredenc, koupím si ho. A až potkám někoho, s kým budu chtít sdílet život, poznáš to. Ale teď jsem spokojená, jaká jsem. A byla bych ráda, kdybys to respektovala.“
Chvíli bylo ticho. Pak vzdychla: „Tak aspoň ten kredenc si pořiď. Ať tam máš kam dávat věci.“
Musela jsem se usmát. Některé věci se nezmění. A vlastně je to tak v pořádku. Možná si ten kredenc jednou opravdu pořídím. Ne proto, že bych ho potřebovala, ale proto, že až k mámě přijdu na návštěvu, budu jí moct říct: „Tak už ho mám.“ A ona bude spokojená. Občas jsou malé kompromisy cenou za rodinný klid. Ale partnera kvůli kredenci rozhodně shánět nebudu.
