Máma říkala, že je to jen únava. Umřela o týden později

Lékařům nevěřila, tvrdila, že si všechno vymýšlejí. „Mám jen málo železa, nic víc,“ opakovala dokola. Když konečně souhlasila s odběry, bylo pozdě. Za jejím úsměvem čekala smrt, jejíž jméno jsme se bály vyslovit.

Nevím, jak začít. Možná od té poslední večeře, kdy se smála, i když viditelně nemohla. Byly jsme u babičky, všechny tři generace žen pohromadě. Máma skoro nejedla, jen usrkávala trochu čaje. Když jsem jí řekla, že vypadá hrozně, odsekla mi, ať ji neotravuju.

„Mám toho hodně v práci, to je celé.“

Jenže to nebylo celé. Ani náhodou. Byla jsem tehdy těhotná, čtvrtý měsíc. Měla bych být šťastná, ale nemohla jsem myslet na nic jiného než na máminu nemocniční bledost. Na ty kruhy pod očima. Na to, jak jí trčely lícní kosti.

Když jsem ji přesvědčila, aby šla k doktorovi, trvalo to čtyři dny dohadování. A když konečně souhlasila, bylo to jen proto, že se její šéf vyděsil, když málem omdlela při prezentaci.

U lékaře jsem byla s ní. Vidím to před sebou jako dnes. Nejdřív rutinní otázky, pak odběry. Sedíme vedle sebe v čekárně, celé hodiny mlčíme. Taky si pamatuju ten okamžik, kdy sestra zavolala její jméno a vedla nás do jiné ordinace. Větší. S víc lidmi.

„Paní Nováková, máte velmi nízkou hladinu hemoglobinu,“ řekl doktor.

„To není poprvé,“ přerušila ho máma. „Mám chronický nedostatek železa. Dám si špenát a bude to dobré.“

Lékař se usmál, ale jeho oči se nesmály. „Obávám se, že to není jen o železe. Potřebujeme udělat další vyšetření. Ihned.“

„Teď nemůžu,“ vstala máma. „Mám toho v práci…“

„Mami,“ chytila jsem ji za ruku. „Prosím.“

Byl to její výraz, který mě vyděsil. Strach. Jako by věděla, že něco není v pořádku, ale nechtěla to vědět.

Nakonec zůstala. S nevolí, ale zůstala. Další odběry, ultrazvuk, CT.

„Leukémie,“ řekl nakonec onkolog po všech těch vyšetřeních. „Akutní forma. Musíme začít s léčbou okamžitě.“

A máma? Odmítla.

„Nejsem nemocná. Jen unavená.“

Hádaly jsme se. Plakaly. Prosily. Ona a babička proti mně – dvě generace naučené nevěřit lékařům. Máma odmítala nemocnici, chemoterapii, všechno. Slibovala, že bude jíst zdravěji, brát železo, vitamíny.

Třetí den jsem ji našla v koupelně. Nemohla vstát. Krvácela z nosu a úst, nemohla se ani zachytit umyvadla.

Nemocnice. Konečně. Ale už pozdě. Příliš pozdě.

Zemřela během pěti dnů. Tiše a bez boje, jako kdyby se za svou nemoc styděla.

Když jí zjistili diagnózu, bylo jí dvaačtyřicet. Nikdy nepoznala své vnouče. Nikdy neslyšela jeho smích. Nikdy mu nevyprávěla o svém dětství.

A já? Mám teď tříletou dcerku. Vypadá přesně jako ona. Má její oči, její úsměv. A já se bojím. Každého dne, kdy se necítím dobře. Každé zprávy o nemoci. Proto jsem před měsícem začala chodit na pravidelné kontroly.

Přitom stačil jeden týden. Sedm dní. To je rozdíl mezi životem a smrtí, když vaše tělo křičí o pomoc a vy neposloucháte.

„Je to jen únava,“ řekla mi včera kolegyně z práce, když jsem si všimla, jak je bledá. A já jsem věděla, že musím promluvit. Že jí musím říct tento příběh. Protože někdy je nejdůležitější věcí, kterou můžete pro někoho udělat, přinutit ho poslouchat.

Protože někdy je únava mnohem víc než jen únava. A někdy máte jen jeden týden na to, abyste tomu uvěřili.

Ten příběh je skutečný. Zpracovaný na základě vyprávění. Případná jména byla pozměněna. Možná v sobě nosíte podobný. Jestli ano – napište ho. I kdyby jen sami sobě. Ať víte, že v tom nejste sami.