Hlavní obsah
Rodina a děti

Maminka spáchala sebevraždu téměř před mýma očima

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pixabay/Public domain

Dlouho jsem v sobě tento zážitek držela. S odstupem času jsem odolnější a chci se s Vámi podělit. Možná pak dokážete alespoň vy pomoci své mamince.

Článek

Moje maminka byla usměvavá žena, která měla vždy velmi dobrou náladu. Nikdy jsem se za ní nebála přijít s jakýmkoliv problémem. Tatínka jsme neměly, protože ten odešel, ještě když jsem byla malá. Ale my jsme si s maminkou vystačily. Postupem času, když jsem dospívala byl někdy náš vztah napínavý, ale to jen kvůli pubertě.

Když mi bylo 15, maminka si našla přítele. Honza byl skvělý pan, se kterým jsme všichni dohromady začali bydlet. Já měla poprvé pocit, že mám tátu, a on dceru, kterou nikdy neměl. Bylo to skvělé. V osmnácti letech jsem dodělala maturitu a šla na vysokou školu. Začala jsem studovat sociální práce, protože mě baví práce s lidmi.

Maminka začala podnikat a dělala účetní na vlastní noze. Vše bylo super. Jenže postupem času začala být maminka divná. Neusmívala se, nechtěla nikam chodit, protože prý má hodně práce. Ale to taky měla, tak jsme to nikdo nebral vážně. Jednoho dne Honza odjel na služební cestu a ja zrovna dokončila zkouškové. Maminka přišla a ptala se, zda nepojedeme na výlet. Souhlasila jsem. Skvělé, pomyslela jsem si a těšila jsem se na další den s maminkou. Jeli jsme do jednoho pěkného městečka, dodnes si nemohu vzpomenout na název, protože tam se stalo to, co tak moc bolí.

Procházely jsme se, maminka vypadala šťastná a já byla taky. Sedly jsme si do restaurace a mamka mi řekla, že asi ztratila klíče, že se vrátí kousek od hospůdky a podívá se, zda je nevytratila. Já zatím objednala jídlo. Najednou slyším hrozně moc houkat vlak. Neřeším to, myslím si, že je to běžné. Maminka se však nevracela. Když ji jdu hledat, vidím všude policii, vlak srazil člověka. Aha, tak maminka asi pomáhala, říkám si. Jenže u stromu vidím veškeré maminčiny věci, poskládané do komínku. Nahoře vzkaz: Leničko, promiň.

Ten, kdo skočil pod vlak, byla moje maminka. Pár metrů ode mne. Já jí nepomohla. Vždyť se smála. A pak už nic nevím. S odstupem času přemýšlím, proč asi maminka chtěla na výlet jet. Možná doufala, že své černé myšlenky zažene. Mně ale nepřišlo, že se trápí. Proto prosím, važte si každé chvíle se svou maminkou.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz