Článek
První podezření přišlo, když jsem potkala jeho kolegyni z práce v mém oblíbeném svetru. Nejdřív jsem si říkala, že je to náhoda - koneckonců, ten svetr prodávali v běžném obchodě. Ale pak jsem si všimla, že má na rukávu stejnou drobnou dírku, kterou jsem chtěla už měsíce zašít. Začala jsem si všímat dalších věcí. Moje oblíbená kabelka, kterou jsem někam založila?
Visela na rameni té samé kolegyně. Náušnice, které jsem dostala k narozeninám a „ztratily se“? Zdobily její uši. Dokonce i můj parfém, který záhadně ubýval rychleji než obvykle, jsem ucítila v její přítomnosti. Je to ponižující zjištění. Nejen že mě podváděl, ale ještě okrádal, aby své milence mohl dávat dárky. Moje věci, moje oblečení, moje šperky - všechno, co mělo hodnotu nejen finanční, ale hlavně citovou. Věci, které jsem dostala k významným příležitostem, které jsem si šetřila na speciální události.
Když jsem mu to konečně řekla do očí, ani se nesnažil zapírat. Prý neměl peníze na dárky pro ni, tak bral moje věci. Jako by to bylo normální! Jako by bylo v pořádku okrádat vlastní manželku, aby mohl rozmazlovat milenku. Ta jeho logika mě děsí - co je to za člověka, který tohle považuje za přijatelné? A ona? Ta se tváří, že o ničem nevěděla. Že si myslela, že jí kupuje nové věci. Přitom musela poznat můj parfém, musela vědět, že nosí moje oblečení. Ale asi jí to bylo jedno - hlavně že dostávala dárky, že?
Teď procházím byt a počítám, co všechno chybí. Každá prázdná ramínka v šatníku, každá mezera v šperkovnici mi připomíná jeho zradu. Není to jen o těch věcech - je to o důvěře, kterou pošlapal, o respektu, který neměl, o lásce, kterou zneužil. Kamarádky mi říkají, ať to beru s humorem. Že aspoň měl dobrý vkus, když vybíral, co jí dá. Ale mně do smíchu není. Každá ztracená věc představuje moment, kdy se rozhodl mě okrást, moment, kdy dal přednost své milence před svou ženou.
Nejhorší je ta představa, jak se mi díval do očí, když jsem hledala své věci. Jak předstíral, že mi pomáhá hledat, přitom dobře věděl, kde jsou. Kolik lží musel říct, kolik výmluv si musel vymyslet? A hlavně - jak dlouho by to pokračovalo, kdybych na to nepřišla? Rozvod je nevyhnutelný. Nejde ani tak o tu nevěru - to bych možná dokázala odpustit. Ale to systematické okrádání, to ponižování, ta naprostá absence respektu? To odpustit nedokážu. Protože člověk, který je schopen tohle udělat své ženě, si nezaslouží druhou šanci.
