Článek
On pečlivý, systematický, já věčně rozlítaná. Pravý vzorec toho, že protiklady se přitahují. Vždycky jsem si myslela, že mezi námi není tajemství. Že jsme ten pár, který si všechno říká. Po událostech minulého měsíce už vím, že to byla iluze.
Všechno začalo úplně obyčejným úterkem. Martin ráno odešel do práce jako obvykle, s aktovkou v ruce, v obleku, který jsem mu den předtím vyžehlila. Políbil mě na tvář a řekl: „Dneska přijdu později, máme poradu s klienty.“ Zamávala jsem mu, uklidila nádobí a vydala se do redakce.
Odpoledne mi zavolala sousedka, že nám pošťačka nechala balík a ona ho převzala, protože nikdo nebyl doma. Zrovna jsem měla chvilku volna, a tak jsem se stavila na poště, abych to vyřídila. Když jsem přišla k přepážce a ukázala lístek, přepážková pracovnice na mě koukla přes své brýle: „Vy jste paní Novotná? To je dobře, že jdete. Tady máte ještě doporučené psaní pro vašeho manžela. Nemůžeme ho zastihnout, pořád není doma.“
Trochu mě to překvapilo. „Ale on je přece v práci,“ řekla jsem automaticky.
Paní za přepážkou zvedla obočí: „V práci? To těžko. Vždyť to je právě z jeho práce. Z personálního.“
Vzala jsem si psaní a balík a odešla v mírném zmatku. Co by Martinovi mohli posílat z jeho vlastní firmy? A proč doporučeně? Celé odpoledne jsem na to myslela, a když Martin večer nepřišel ani v osm, ani v devět, znervózněla jsem a zavolala mu. Telefon vyzváněl, ale nebral ho. Poslala jsem mu zprávu: „Kde jsi? Začínám mít strach.“
Odpověděl až za dvacet minut: „Jsem s Petrem v hospodě, potřeboval se vykecat. Přijdu později, nečekej na mě.“
S Petrem. Jeho nejlepší kamarád z dětství. To dávalo smysl, ti dva si byli vždycky nablízku v těžkých chvílích. A Petr se nedávno rozváděl, takže potřeboval parťáka na pivo. Uklidnila jsem se.
Martin dorazil domů po půlnoci, tichý a trochu zamlklý. Druhý den ráno jsem mu při snídani řekla o tom dopisu. „Miláčku, včera ti přišlo něco z práce. Z personálního.“
Viděla jsem, jak ztuhl. Jen na okamžik, pak pokračoval v mazání chleba, ale všimla jsem si toho.
„Díky, podívám se na to,“ řekl ledabyle. „Asi nějaké papíry k podpisu nebo potvrzení na daně.“
Jenže dopis ležel na komodě ještě týden. Neotevřený. A Martin každé ráno odcházel v obleku, s aktovkou, s pusou na rozloučenou. Jen se začal vracet později. Vždycky měl nějaké vysvětlení – pracovní večeře, porada, musel dotáhnout projekt. Ale něco bylo jinak. Usmíval se míň. Večer se zavíral do pracovny s tím, že musí ještě něco dodělat.
A pak přišel den, kdy jsem volala manželovi do kanceláře, protože jsme se nemohli dohodnout, kdo vyzvedne syna ze školy. Byl nemocný a potřeboval jít dřív domů.
„Dobrý den, ráda bych mluvila s Martinem Novotným,“ řekla jsem sekretářce, se kterou jsem mluvila už tisíckrát.
Nastalo krátké ticho. „Martin už u nás nepracuje,“ řekla tiše.
Myslela jsem, že špatně slyším. „Prosím? To asi bude omyl. Manžel tam pracuje přes deset let.“
„Ne, paní Novotná, není to omyl. Pan Novotný u nás skončil před třemi týdny. Myslela jsem, že to víte.“
Zavěsila jsem. V hlavě mi vířil milion myšlenek. Martin přišel o práci? Před třemi týdny? A nic mi neřekl? Kam tedy každý den chodí? A z čeho platíme hypotéku?
Celý den jsem byla jako v mlze. Když Martin večer přišel domů, čekala jsem na něj v obýváku. Na stole ležel ten dopis z personálního, konečně otevřený. Byla to poslední výplata a potvrzení o ukončení pracovního poměru.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zeptala jsem se tiše.
Martin se zastavil ve dveřích. Vypadal unaveně, jako by nesl tíhu celého světa. Pomalu si sedl naproti mně a složil hlavu do dlaní.
„Nechtěl jsem, abys měla strach,“ řekl po chvíli. „Myslel jsem, že si rychle najdu něco nového. Že to zvládnu vyřešit, než si všimneš.“
„Kam jsi chodil každý den?“
„Na pohovory. Do kaváren s notebookem, kde jsem rozesílal životopisy. Do knihovny. Kamkoliv, kde jsem mohl hledat práci.“ Zvedl ke mně oči. „Styděl jsem se, Terezo. Byl jsem tam deset let. Senior manažer. A oni mě vyhodili, protože potřebovali zredukovat stavy. Prý jsem příliš drahý. Nahradili mě dvěma juniory za polovinu mého platu.“
Pocítila jsem směs vzteku a lítosti. Vztek, že mi lhal. Lítost, že si tím procházel sám. „Proč jsi mi nevěřil? Jsme přece tým.“
„Právě proto,“ vzdychl. „Nechtěl jsem tě zatěžovat. Vždyť máš teď ten velký projekt v redakci, pracuješ do noci. Myslel jsem, že to vyřeším…“
Sedla jsem si vedle něj a vzala ho za ruku. „A co teď?“
Martin se konečně trochu usmál. „Našel jsem práci. Začínám za dva týdny. Není to taková pozice jako předtím, ale je to začátek. Chtěl jsem ti to říct dnes večer. Oslavit to.“
Tu noc jsme dlouho mluvili. O strachu, o důvěře, o tom, jak i po letech společného života před sebou stále stavíme hradby z falešné hrdosti a obavy zklamat toho druhého. O tom, jak je někdy těžší přiznat vlastní selhání před někým, koho milujeme, než před cizím člověkem.
Od té doby se něco změnilo. Jsme k sobě upřímnější. Nejen v těch velkých věcech, ale i v maličkostech. A když teď Martin každé ráno odchází do své nové práce, vím přesně, kam jde. A věřím, že on ví, že ať se stane cokoliv, jsem tu pro něj. Stejně jako on pro mě.
Nakonec jsem pochopila, že i ten nejupřímnější vztah potřebuje občas krizové momenty, aby se mohl posunout dál. A že někdy musíme něco ztratit – třeba iluzi dokonalosti – abychom získali něco cennějšího: skutečnou blízkost.
