Článek
Kořeny tohoto gigantu nesahají až k bolševické revoluci, jak by si mnozí mohli myslet. První zárodky hromadných cvičení se objevily už za první republiky, kdy levicové dělnické jednoty začaly organizovat své tělocvičné akce. Ale teprve socialismus dal spartakiádě ten správný lesk - monumentální rozměr, všudypřítomnou ideologii a povinnou účast.
Pod tíhou vlajek cvičili miliony: Spartakiáda, kterou milovali i nenáviděli
Když se řekne „spartakiáda“, starší generace okamžitě vidí moře těl pohybujících se v dokonalé synchronizaci. Cvičenci v bílých úborech pod širým nebem Strahovského stadionu. Mladší ročníky často jen nechápavě pokrčí rameny nebo si vybaví matné útržky z vyprávění prarodičů. Přitom šlo o fenomén, který pohltil celé Československo a zrcadlil složitost doby, ve které vznikl.
Málokdo tuší, že spartakiáda není vynálezem komunistů. Její počátky sahají překvapivě do období první republiky, kdy levicové dělnické jednoty organizovaly vlastní tělocvičné aktivity jako alternativu k sokolským sletům. Skutečného rozmachu a monumentality se ale dočkala až po roce 1955, kdy se z ní stal celonárodní kolos.
Přípravy na každou spartakiádu představovaly pětiletý maraton. Sotva jedna skončila, začalo nacvičování na další. Cvičebny základních škol, vojáci na kasárenských dvorech, sportovní kluby – všude se poctivě pilovaly sestavy, které později splynuly v jeden ohromující celek na Strahově.
Propaganda s výdrží i obratem
Československo v tom nebylo samo. Podobné masové přehlídky fyzické zdatnosti pořádalo i východní Německo, Albánie a samozřejmě Sovětský svaz. Dnes můžeme obdobné spektákly vidět v Severní Koreji nebo Číně, kde přežívají jako bizarní spojení sportu a politického kýče.
Strahov se proměnil v živoucí organismus. Každý cvik, každý pohyb musel být rozdělen na drobné fragmenty, které se daly nacvičit v běžné tělocvičně. Za touto logistickou skládačkou stály tisíce organizátorů po celé republice.
Když pak v roce 1985 proběhlo patnáct vystoupení během dvou odpolední, byla to podívaná bez dechu. Téměř 190 000 cvičenců na ploše stadionu sledovalo 1,2 milionu diváků. I bez vytváření obrazců ze svých těl dokázali cvičenci vyvolat pocit úžasu – těla v naprosté synchronizaci, jako by byla řízena jedinou myslí.
Od batolat po babičky
Spartakiáda měla jednu nespornou výhodu – byla pro všechny. Nezáleželo na věku ani na fyzické zdatnosti. Sestavy se přizpůsobovaly možnostem cvičenců, od batolat přes školáky, mladé dospělé až po seniory. Rodiče s dětmi měli lehčí, hravější sestavy, zatímco dorostenci a vojáci předváděli náročnější akrobatické prvky.
Ani třicet let po pádu komunismu není pohled na spartakiády jednoznačný. Pro jedny zůstávají symbolem totalitní manipulace a propagandy režimu, který potřeboval ukázat svou schopnost organizovat masy lidí. Pro druhé představují nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy byl pohyb přirozenou součástí života všech generací.
Pravda je, že spartakiády skutečně přitáhly k fyzické aktivitě prakticky celý národ. V době, kdy dětští lékaři bijí na poplach kvůli katastrofální fyzické kondici mládeže, to zní skoro jako z jiného světa. Nejde jen o epidemii obezity, ale o základní motorické dovednosti. Dnešní děti často neumějí správně padat, běhat nebo skákat, což vede k vážným zraněním i při banálních nehodách.
Temný stín strahovské slávy
Nejtemnější kapitolu v historii spartakiád napsal Jiří Straka. V době příprav na 6. spartakiádu, od února do května 1985, napadl v Praze jedenáct žen. Legendární kriminalista Jiří Markovič ho nakonec dopadl a usvědčil ze tří vražd, dvou pokusů a řady dalších násilných činů. Přezdívka „spartakiádní vrah“ mu nepřilnula kvůli vztahu ke sportu, ale proto, že jeho krvavá série spadala do období horečných příprav na celostátní cvičení.
Spartakiády zmizely spolu s režimem, který je zrodil. Zůstaly po nich jen vybledlé fotografie, archivní záběry a rozporuplné vzpomínky generací, které pod modrým nebem Strahova oslavovaly kult zdravého těla – ať už dobrovolně, nebo s nechutí. V jejich monumentalitě se zrcadlil celý komunistický režim – velkolepý, organizovaný, všudypřítomný, ale nakonec těžkopádný a odsouzený k zániku.
