Článek
Pracuji v účetní firmě, kde je nás celkem dvanáct. Osm z nich jsou matky s dětmi do deseti let. A rozdíl v tom, co se od nás – bezdětných – očekává, je do nebe volající. Začalo to nenápadně. Martina z vedlejší kanceláře mě jednou poprosila: „Kláro, nemohla bys za mě dokončit tuhle uzávěrku? Malý má teplotu a školka volala, že ho musím vyzvednout.“ Samozřejmě, že jsem souhlasila. Kdo by odmítl pomoci kolegyni v nouzi?
Pak přišla další prosba. A další. „Kláro, převezmeš moje klienty na tento týden? Dcera má neštovice.“ „Kláro, zůstaneš dnes přesčas? Já musím na třídní schůzku.“ A já jsem pokaždé řekla ano. Co jiného jsem mohla říct? "Ne, tvoje dítě mě nezajímá"? To bych byla za bezcitnou ženu. Jenže postupem času se z výjimek stalo pravidlo. Matky v naší firmě odchází pravidelně ve tři, zatímco my bezdětní pracujeme běžně do šesti, sedmi. Matky nikdy nemají služební cesty přes noc, nikdy nemají víkendové akce, nikdy nemají pohotovost. To všechno padá na nás – bezdětné.
Minulý měsíc jsem požádala o dva dny volna, abych mohla jet za nemocným otcem do Brna. Šéfová se tvářila, jako bych žádala o měsíc na Maledivách. „Teď je uzávěrkové období, nemohlo by to počkat?“ zeptala se s povytaženým obočím. Přitom den předtím bez mrknutí oka uvolnila Janu na celý týden, protože její dcera měla vystoupení v baletní škole a ona chtěla pomoct s přípravami kostýmů.
Nemocný otec versus baletní vystoupení. Hádejte, co má v očích společnosti větší hodnotu? Minulý týden jsem se konečně odvážila něco říct. Na poradě, když se rozdělovaly klienti na příští měsíc a mně přistál na stole další složitý případ (už třetí v řadě, protože "matky přece nemohou pracovat přesčas"), jsem se zeptala: „Proč to vždycky padne na mě? Proč nemůže vzít složitého klienta někdo jiný?“
Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Šéfová se na mě dívala, jako bych právě navrhla, že bychom měli začít jíst malé děti. Jana protočila oči a procedila mezi zuby: „Protože některé z nás mají rodinu a závazky.“ A v tu chvíli jsem to pochopila – v očích svých kolegů nemám žádný život. Žádné závazky. Nic, co by bylo stejně důležité jako jejich děti. Můj nemocný otec, můj vztah, moje koníčky, moje psychické zdraví – nic z toho se nepočítá.
Nejhorší na tom je, že i když jsem bezdětná, neznamená to, že nemám žádné povinnosti nebo závazky. Starám se o svého nemocného otce. Mám dlouholetý vztah, který vyžaduje čas a péči. Mám psa, který potřebuje venčit. Mám přátele, se kterými chci trávit čas. Mám koníčky, které mě naplňují. Mám svůj život.
Ale v očích společnosti – a bohužel i mých kolegů – je to všechno méněcenné ve srovnání s dětmi. Nechápejte mě špatně. Respektuji, že výchova dětí je náročná. Obdivuji matky (a otce), kteří zvládají kombinovat práci a rodinu. Chápu, že potřebují flexibilitu a podporu. Ale proč to musí být vždy na úkor bezdětných?
Proč je automaticky očekáváno, že my zůstaneme déle v práci? Že převezmeme více klientů? Že budeme vždy ti flexibilní, ti, co se přizpůsobí? Proč je moje volba nemít děti (ať už dočasná nebo trvalá) trestána tím, že musím pracovat více za stejný plat? Když jsem se o tom zmínila své kamarádce Lucii, která má dvě děti, její reakce mě překvapila. „Ale ty si to můžeš dovolit,“ řekla. „Ty nemáš děti, takže můžeš zůstat v práci déle.“
Jako by čas bezdětných byl méně cenný. Jako by naše životy mimo práci neexistovaly nebo nebyly důležité. A to je jádro problému – společnost automaticky předpokládá, že život bez dětí je život bez závazků, bez stresu, bez potřeby odpočinku a osobního času. Ale to není pravda. Když jsem to zkusila vysvětlit své šéfové, její odpověď byla typická: „Ale Kláro, ty přece nemáš takové starosti jako oni. Ty si můžeš dovolit být flexibilní.“
Můžu? A co když nechci? Co když mám své vlastní plány, své vlastní závazky, svůj vlastní život? Včera jsem měla poslední kapku. Jana za mnou přišla ve dvě, že musí odejít, protože Eliška má taneční vystoupení. Jestli bych za ni nedokončila měsíční uzávěrku. Když jsem řekla, že mám v pět domluvenou návštěvu u otce v nemocnici, podívala se na mě, jako bych jí oznámila, že jdu na manikúru.
„To si nemůžeš přeložit? Vždyť je to jen návštěva,“ řekla a já jsem v tu chvíli měla co dělat, abych jí nevylila kafe na hlavu. Protože to není „jen návštěva“. Je to čas s mým tátou, který je po mrtvici a každý společný moment je vzácný. Je to závazek. Je to odpovědnost. Je to důležité. Možná ne pro Janu, ale pro mě ano.
Nakonec jsem řekla ne. Poprvé po třech letech jsem řekla ne. A víte co? Svět se nezhroutil. Jana byla naštvaná, ale uzávěrku nějak dokončila. A já jsem stihla návštěvu u táty. Možná je čas, abychom my, bezdětní, začali říkat ne častěji. Ne proto, že bychom nechtěli pomáhat nebo že bychom byli sobečtí. Ale proto, že i náš čas má hodnotu. I naše závazky jsou důležité. I náš život stojí za respekt.
Takže ne, nejsem necitlivá mrcha, která nenávidí děti. Jsem jen člověk, který chce, aby jeho život a jeho čas byly respektovány stejně jako život a čas kohokoliv jiného. Je to opravdu tak moc? A možná, jen možná, až se příště Jana zeptá, jestli bych za ni nedokončila uzávěrku, protože musí vyzvednout dceru z baletu, řeknu: „Je mi líto, ale mám své vlastní plány.“ A nebudu se za to cítit provinile.
Protože i můj život má hodnotu. I když v něm nejsou děti.
