Článek
Prostě jsem to brala tak, že život není lehký a člověk se s tím musí nějak poprat. Ale poslední dobou… poslední dobou mám pocit, že už to nejde jen tak přecházet.
Sedím u kuchyňského stolu, vedle sebe otevřený sešit s výdaji, hromádku účtenek, složenky a kalkulačku. A přede mnou leží výplatní páska. Čerstvá. S číslem, které mi oficiálně říká, co jsem „vydělala“ za celý měsíc. 18 370 korun čistého.
V duchu slyším všechny ty rady: „Najdi si něco lepšího. Přidej si. Přeškol se. Změň obor. Založ si vlastní firmu.“ Jasně. To se dobře radí. Ale já mám reálný život. Práci, kterou dělám už přes dvacet let. Práci, která má smysl. Ale která je podle tabulek „nízce kvalifikovaná“, a tudíž si zaslouží jen „nízký“ plat.
Jenže nájem nezajímá, co děláte. Elektřina vám neodpustí, že pomáháte lidem. Jídlo v obchodě se nerozpustí jen proto, že jste hodní.
První den v měsíci: nájem
Začíná to vždycky stejně. Prvního v měsíci odejde nájem. 12 500 korun. Malý byt na kraji města. Nic luxusního. Dvě místnosti, kuchyňský kout, staré lino. Ale je tam teplo, klid, a hlavně – je to moje jistota.
A hned ten den mám víc než polovinu výplaty pryč. A říkám si – tak a teď to chce trochu kouzel. Protože za zbytek musím přežít celý měsíc.
A to nepočítám zálohy na energie, internet, telefon. Ty si z těch zbylých pár tisíc taky vezmou pěkný díl.
A pak přichází realita
Zbývá mi něco málo přes čtyři tisíce. A z toho musím jíst. Nakupovat. Jezdit do práce. Kupovat si hygienu, toaletní papír, prášek na praní. A co si budeme povídat – občas taky potřebuju nové boty, nebo si zajít k zubaři.
Jenže z toho všeho se najednou stávají luxusy.
Když jdu do obchodu, nekoukám už dávno po značkách. Dívám se na to, co je ve slevě. Co má červenou cenovku. Co má delší trvanlivost, aby to vydrželo.
Nekupuju ovoce podle chuti, ale podle ceny. Vepřové maso? Jen když je v akci. Sýr? Jen ten tavený. Jogurt? Jeden týdně, víc si nemůžu dovolit.
A stejně, když stojím u pokladny, mám vždycky trochu sevřené hrdlo. Protože nikdy nevím, jestli to všechno dám.
A pak vidím zprávy
V televizi běží reportáž. Politici si zvedli platy. Průměrný poslanec má přes 100 tisíc měsíčně. K tomu příplatky, náhrady, odměny. A když se jich někdo zeptá, jestli je to fér, jen pokrčí rameny a řeknou, že přece odpovídají za důležité věci. Že to je za jejich zodpovědnost. Že mají náročnou práci.
Neříkám, že ne. Ale co moje zodpovědnost? Já se starám o lidi. O ty, co jsou nemocní, osamělí, bezmocní. Dělám v sociálních službách. Každý den poslouchám cizí trápení, podpírám lidi, co sotva chodí, čistím postele, uklízím zvratky. A po směně jdu domů a počítám, jestli mi vyjde na chleba.
A přesto si připadám, jako by mě nikdo neviděl.
Když vám řeknou, že jste líní
Nejvíc mě ale bolí, když někdo pronese: „Kdo chce pracovat, ten si vydělá.“
Tahle věta je facka. Protože já chci. Já makám. Ráno vstávám ve čtyři, domů se vracím večer. O víkendu si přibírám směny, abych to nějak zalepila. A přesto mi to nestačí.
Ne proto, že bych utrácela. Ale proto, že náklady na život rostou rychleji než moje snaha.
A přesto se snažím usmívat
V práci musím být milá. Klienti to poznají. Když jste unavení, podráždění, hned se to přenese. Takže se snažím. Usmívám se, povídám si, dělám si legraci. Ale někdy, když dojdu domů, spadne to ze mě. A usednu na postel a říkám si – jak dlouho to ještě půjde?
Kolik lidí kolem mě žije stejně? Kolik z nás je ve stejné pasti? A kolik z nás to už přestalo bavit a rezignovali?
Milí politici…
Zkuste si to. Zkuste si měsíc žít z 18 tisíc. Zkuste si z toho zaplatit nájem, elektřinu, jídlo, dopravu, léky. Zkuste žít s tím, že vám na konci měsíce zbyde stovka. A že když vám praskne kotel nebo zub, tak prostě není kam sáhnout.
Zkuste si to bez služebního auta, bez diety, bez příspěvku na bydlení, bez poslanecké imunity. Zkuste to tak, jako to žije polovina národa.
A pak si pojďme sednout. A pojďme si říct, jestli je tohle fér. Jestli je normální, že lidé, kteří pracují, žijí hůř než ti, kteří točí videa na TikTok.
A proč to píšu?
Ne proto, že bych chtěla lítost. Ne proto, že bych si chtěla stěžovat. Ale protože chci, abyste nás viděli.
Nás, kteří ráno vstáváme, odpracujeme směnu, a večer se doma snažíme nemyslet na to, že jsme zase o něco chudší.
Nás, kteří jsme slušní, pracovití, poctiví – ale systém nás nutí žít jako podvodníky, jen abychom se nadechli.
Nás, kteří už nemáme sílu mlčet. Milí politici – zkuste žít za 18 tisíc měsíčně. A jestli to zvládnete, tak se o tom pojďme bavit. Ale pokud ne, tak už nikdy neříkejte, že se máme dobře. Protože my žijeme. Ale dobře už dávno ne.
