Článek
Chtěli jsme si to udělat hezké, jet pohodlně vlakem, v klidu si posedět a po dlouhé době si užít den bez stresu. Měli jsme zakoupené místenky, klasická čtyřka u okna, přesně jak to máme rádi. Jenže hned po nástupu do vlaku bylo jasné, že nic nebude tak, jak jsme si plánovali. Na našem místě seděl cizí chlap. Nešlo o žádné nedorozumění – seděl přesně tam, kde jsme měli rezervaci.
Slušně jsme ho požádali, jestli by nám uvolnil místo, že máme místenky. Neřekl ani slovo. Jen se díval z okna, jako bychom tam ani nebyli. Zkusili jsme to znovu, tentokrát už nahlas, ale výsledek byl stejný. Žádná reakce. Nakonec jen mávl rukou, natáhl si nohy a odsekl, že ho nějaké naše lístky nezajímají, a ať si sedneme kamkoli jinam.
Vlak už se rozjel a my pořád stáli v uličce. Bylo plno, nikde volno, natož aby bylo čtyři místa vedle sebe. A hlavně – proč bychom si měli hledat jiné místo, když jsme si to svoje zaplatili? Zkusili jsme zavolat průvodčí. Doufali jsme, že to vyřeší. Jenže ta nám řekla, že to není její starost. Prý si to máme vyřídit sami. Když se jí manžel zeptal, co tedy vlastně dělá, odpověděla, že jen kontroluje jízdenky a do ničeho dalšího se nemíchá.
Tak jsme tam stáli. Čtyři místa zaplacená, ale žádné volné. A vedle nás muž, který si z nás dělal legraci. Neřekl už nic, jen si pohodlně lehl a dělal, že je svět kolem něj nezajímá. Celou cestu jsme strávili ve stoje. Peníze za místenky nám nikdo nevrátil. Na stížnost nám nikdo neodpověděl. A to jsme se jen chtěli podívat na památky, dát si kávu na náměstí a v klidu strávit den. Cesta tam se ale proměnila v nepříjemný zážitek, který nás upřímně rozladil.
Dnes už se tomu možná můžeme zasmát. Ale tehdy to směšné nebylo ani trochu. Nešlo ani tak o ta místa. Spíš o ten pocit, že vás někdo ignoruje, a že když se chcete domoci něčeho, co je vaše, nikdo vám nepomůže. Ani člověk, který by měl. Tak jen jedno doporučení – pokud si kupujete místenku, raději s tím nepočítejte. Vypadá to, že ve vlaku platí jen jedno pravidlo: kdo dřív přijde, ten sedí. A kdo se ozve, má smůlu.