Článek
Moje matka mi totiž odhalila tajemství, které obrátilo můj pohled na některé lidi vzhůru nohama. A já mám pocit, že je možná čas některé vztahy ukončit. Vždycky jsem si myslela, že znám svou rodinu. Strejdu, který rád vtipkoval, tetu, co peče nejlepší koláče, sestřenici, se kterou jsme si jako malé šeptaly tajnosti. Myslela jsem si, že jsme si blízcí. Že kdybych měla problém, můžu se na ně obrátit. Jenže pak přišla matka s tím svým „Musím ti něco říct…“
V tu chvíli mi bylo jasné, že to nebude nic dobrého. A nebylo. Zjistila jsem, že lidé, které jsem považovala za svou jistotu, se v minulosti zachovali tak, že to otřáslo celou mou důvěrou. Matka mi otevřela oči a já najednou viděla všechny ty malé signály, které jsem přehlížela. Ty drobné poznámky, které byly víc než jen nevinné vtípky. Ta zvláštní napětí při rodinných setkáních, které jsem si nechtěla připustit. Najednou do sebe všechno zapadlo a já pochopila, že některé vztahy držím jen ze zvyku. Jen proto, že „se to tak dělá“.
Nejvíc mě na tom štve, že jsem to neviděla dřív. Že jsem si celou dobu myslela, že když já dávám do vztahu všechno, dostávám to zpět. Ale ne. Někteří lidé si prostě berou, co se jim hodí, a víc neřeší. Rodina, nerodina. Takže teď stojím před rozhodnutím. Má smysl udržovat vztahy, které jsou jen jednostranné? Má smysl dál přivírat oči, dělat, že nic nevidím, že nic neslyším, jen aby se zachoval zdánlivý klid? Nebo je čas uznat, že některé vztahy už nemají budoucnost, a nechat je být?
Říká se, že krev není voda, ale víte co? Možná někdy je. Možná někdy musíme přijmout, že rodina nejsou jen lidé, se kterými nás spojuje DNA, ale ti, kteří nám opravdu stojí po boku. A někdy to znamená zavřít dveře za těmi, kteří tam nepatří. Ať už se to komukoliv líbí, nebo ne.
