Článek
Je to jako vstoupit do ringu, kde už předem znám všechny údery, a přesto mě pokaždé zasáhnou. „Týden jsme o tobě neslyšeli,“ začne obvykle otec vyčítavým tónem. „To nemůžeš aspoň zavolat? Víš, kolik jsme ti toho v životě dali?“ Sedím v kuchyni našeho malého domku na okraji Olomouce, za oknem prší a já poslouchám výčitky, které znám nazpaměť. Zatímco mi otec vypočítává, co všechno pro mě kdy udělal, moje myšlenky utíkají k Elišce, mé devítileté dceři, která si v obýváku skládá puzzle. Od narození trpí dětskou mozkovou obrnou a většinu času tráví na invalidním vozíku. Vedle ní sedí její bratr Tomáš a pomáhá jí, když některý dílek spadne na zem.
„Táto, já vím, že jste se o mě starali,“ odpovídám unaveně. „Ale vždyť to byla vaše povinnost. Rozhodli jste se mít dítě.“ Na druhém konci se rozhostí ticho. Vím, co přijde. Vždycky je to stejné. „Povinnost?“ Jeho hlas se chvěje rozhořčením. „My jsme ti dali všechno! Tvoje matka pro tebe obětovala kariéru! A takhle nám to vracíš? Že se ani nepřijedeš podívat?“ Praha a Olomouc. Dvě stě padesát kilometrů mezi námi. Pro mé rodiče je to jen číslo, pro mě nepřekonatelná vzdálenost, když mám dvě děti, práci na částečný úvazek a manžela, který jezdí na týdenní služební cesty. Eliška potřebuje pravidelnou rehabilitaci, speciální péči, každý den s ní cvičím, abychom udržely pohyblivost jejích nohou.
„Víš, že bych ráda přijela, ale teď to prostě nejde,“ vysvětluji poněkolikáté. „Eliška má příští týden kontrolu u neurologa, musím dokončit překlady pro klienta a Petr je na služební cestě.“ „Pořád máš nějaké výmluvy,“ odsekne otec. „Kdyby ti na nás záleželo, cestu bys si našla. My jsme za tebou jezdili každý víkend, když jsi byla na vysoké.“ Zavírám oči a počítám do deseti. Kolikrát jsme už vedli tenhle rozhovor? Stokrát? Tisíckrát? Rodiče bydlí v pražském bytě 3+1, který je plný nábytku a bez výtahu. S Eliščiným vozíkem je to noční můra. Naposledy jsme tam byli na Vánoce a musela jsem dceru nosit do třetího patra v náručí, zatímco manžel táhl složený vozík.
„Proč nepřijedete vy k nám?“ navrhuju. „Máme bezbariérový přístup, Eliška by se mohla pohybovat sama.“ Další ticho. Pak otcovo odfrknutí. „Víš, jak je to pro nás těžké cestovat. Tvá matka má artritidu a já ten žaludek.“ Otec má lehké žaludeční potíže, kvůli kterým občas drží dietu. Matka dokáže bez problémů dojít na nákup, k holiči nebo k sousedce na kávu. Ale vlak do Olomouce, to je najednou Mount Everest. Tomáš přichází do kuchyně a ukazuje mi, že Eliška potřebuje na záchod. Omluvím se otci a položím telefon. Když se po patnácti minutách vrátím, displej oznamuje tři zmeškané hovory.
„Vidíš, jak se o nás staráš?“ zahřmí otec, když mu zavolám zpět. „Ani telefonát nedokončíš. Já v tvém věku…“ A je to tady zase. Když byl on v mém věku, bylo všechno jinak. Lepší. Těžší. Zodpovědnější. Nevím, co přesně, jen vím, že jsem ve všech ohledech nedostatečná. Večer, když děti usnou, brečím v koupelně, aby mě nikdo neviděl. Necítím se provinile – ale cítím se bezmocně. Jako bych byla chycená mezi dvěma světy, a v obou jsem odsouzená k selhání. Buď zklamu své rodiče, nebo své děti. A volba je ve skutečnosti jednoduchá, i když bolestivá.
Druhý den volám matce a říkám jí to narovinu: „Mami, mám své děti, svou rodinu. Eliška mě potřebuje. Nemůžu jet každý měsíc do Prahy, fyzicky ani finančně. A není to proto, že bych vás neměla ráda. Je to proto, že i já mám své povinnosti.“
„Ale my jsme se o tebe starali celý život,“ odpovídá tiše. „Ano, a já se teď starám o svoje děti,“ říkám. „Není to nic proti vám. Je to život. Přirozený běh věcí.“ Nevím, jestli to pochopila. Možná nikdy nepochopí. Ale někde hluboko v sobě cítím, že jsem řekla pravdu. Láska k rodičům neznamená obětovat své děti. A povinnost dětí není splácet rodičům to, co mělo být bezpodmínečné. Tohle jsem si napsala na papírek a připevnila na lednici. Pro případ, že bych to při dalším telefonátu potřebovala připomenout.
