Článek
Byla jsem zrovna po práci, ve špičce, samozřejmě – fronta až ke dveřím, vedro, lidé podráždění, pohledy unavené. Ale co, říkala jsem si, zvládnu to. Dnes už mi nic náladu nepokazí. Jen vyzvednu ten balík, co mi přišel oznámením v SMS, a půjdu domů.
Stála jsem tam asi dvacet minut. Zírala do podlahy, občas pohlédla na hodinky, jinak nic. Klid, klasika. Když přišla řada na mě, podala jsem lístek, občanku a čekala. Pošťačka odešla dozadu a mně se mezitím hlavou honily myšlenky: Co jsem si to vlastně objednala? Něco z e-shopu? Nějaký pozdní dárek? Upřímně, už si ani nevzpomínám.
A pak se vrátila. S balíkem.
V tu chvíli se mi doslova stáhl žaludek.
„Tohle je vaše?“ zeptala se a podala mi středně velkou krabici. Normální hnědá papírová, lepicí páska, žádný nápis. Jen štítek.
A na něm jméno.
Jméno, které mi doslova vypálilo díru do srdce.
Bylo tam moje příjmení. Ale křestní jméno patřilo mé matce.
Moje maminka.
Jenže ta… už čtyři roky nežije.
Zůstala jsem stát, neschopná pohybu.
„Pardon, to asi nebude…“ vydechla jsem.
Pošťačka se na mě zadívala. „Máte stejné příjmení. A adresa taky sedí.“
Ano. Seděla. Protože jsem se po její smrti přestěhovala zpátky do jejího bytu. Bylo to těžké, ale zároveň to pro mě byla forma terapie. Byt voněl po ní. Po čaji s meduňkou. Po levanduli a starých knížkách.
Ale tohle…
„To musí být nějaký omyl,“ řekla jsem. Ale přesto jsem balík převzala. Nohy se mi klepaly.
Podepsala jsem, poděkovala a s balíkem v náručí odešla. Nevím, jak jsem došla domů. Pamatuju si jen, že jsem se třásla a v hlavě mi duněla jediná otázka: Jak je to možné?
Doma. Jen já a krabice
Sedla jsem si na gauč. Krabici položila před sebe. Nedokázala jsem se jí dotknout. Hleděla jsem na to jméno a v hlavě se mi promítaly vzpomínky.
Na mámu.
Jak mi psala dopisy, když jsem byla na vysoké. Vždycky mi posílala balíčky – trochu domácího cukroví, časopis, kapesné schované mezi stránkami.
Jak voněla. Jak se smála. Jak mě objímala, i když jsem si už připadala moc stará na mazlení.
Balík ležel na stole jako výčitka, jako otázka z minulosti.
Nakonec jsem ho otevřela. Pomalu, s respektem. A srdce mi bušilo až v krku.
Uvnitř byl dopis.
Rukou psaný dopis.
Ne, nebyl od mámy. Ale jakmile jsem ho vzala do ruky, poznala jsem písmo. Bylo to písmo její nejlepší kamarádky, paní Marie.
Začala jsem číst.
A po prvních řádcích mi tekly slzy.
Staré příběhy, které ožily
„Drahá Maruško,“ stálo tam, „jestli čteš tenhle dopis, znamená to, že jsem odešla dřív než ty. A to se asi dalo čekat.“
Byl to dopis, který máma napsala Marii pár měsíců před svou smrtí. Byla nemocná, věděla, že to přijde. A tak chtěla, aby po ní něco zůstalo. Aby Marie měla něco „jejího“.
Dopis byl osobní. Plný vzpomínek, smíchu, i bolesti.
„Pamatuješ na naše výlety? Na tu první lásku, co mě nechal čekat dvě hodiny v dešti? Jak jsme pak seděly u tebe na balkoně a jedly kyselé okurky z flašky?“
Ano. Tohle jsem slyšela tolikrát. Máma o těch příhodách vyprávěla pořád dokola.
Na dně krabice byly dvě fotky. Jedna z dětství, druhá z jejich posledního společného víkendu. A malá, ručně pletená šála.
Maminka ji pletla už v nemocnici. A tehdy říkala, že je to „poslední, co ještě musím dodělat“.
A já tenkrát netušila, že ji nedodělá pro mě.
Ale nebylo to všechno. Na konci dopisu bylo připsáno:
„Maruško, jestli se k tobě ten balík někdy nedostane, chci, aby to dostala moje holka. Ona pochopí.“
A pochopila jsem.
Paní Marie totiž před dvěma měsíci také zemřela. Nikdy jsem se to nedozvěděla – rodina byla z jiného města, s námi už dávno nebyli v kontaktu. Ale někdo v jejích věcech našel ten balíček, nenašel adresáta, ale viděl jméno odesílatele. A tak ho poslal zpět. Na adresu, kde kdysi moje máma žila. Kde teď žiju já.
Co všechno v sobě může skrývat krabice z pošty
Seděla jsem v tichu a v rukou svírala ten starý dopis, ještě s vůní levandule.
Pořád jsem tomu nemohla uvěřit.
Chtěla jsem si jen vyzvednout balík. A místo ponožek z e-shopu jsem dostala kousek mámy.
Vzpomínky. Důkaz, že i po tolika letech někdo někde myslel na druhého.
Balíček, který šel oklikou. Možná měl jít jinam. Možná se měl ztratit.
Ale já věřím, že ke mně měl přijít přesně takhle. Ve chvíli, kdy jsem si na mámu vzpomněla ten týden nejvíc. Kdy mi chyběla. Kdy jsem se cítila sama.
Ten balík mi připomněl, že některá pouta se nepřetrhnou ani po smrti.
A že občas i obyčejný den na poště může změnit celý večer. Celý týden. Celé srdce.
Od té chvíle už se na poštu nedívám stejně. Protože nikdy nevíš, co ti přijde. A nikdy nevíš, kdo tě skrz balíček z minulosti pohladí po duši.
