Článek
V jednom kuse se mluví o tom, jak je důležité, aby seriály odrážely realitu. Aby ukazovaly život takový, jaký skutečně je – s jeho krásami i temnými zákoutími. Jenže i ta nejkrutější skutečnost bývá alespoň občas prozářena světlem. Jenže poslední dobou se zdá, že v Ulici se na světlo úplně zapomnělo. Kdysi šlo o seriál, který přinášel příběhy z běžného života. Konflikty, ano. Lásky a rozchody, jistě. Nemoci, úmrtí, hádky, zklamání – ale taky přátelství, porozumění, humor, každodenní radosti, které člověka držely nad vodou. Jenže teď?
Teď jako by se na scénáři podepsal někdo, kdo se rozhodl ukázat, jak vypadá beznaděj. A ukazovat ji stále dokola. Nejčastěji se mluví o Blance. Postava, která si za roky prošla svým, byla chvíli nahoře, chvíli dole, ale vždycky v sobě měla jiskru. Měla vůli bojovat. V posledních dílech však přišla ta rána, která diváky opravdu zasáhla – znovu začala pít. Přes všechno, čím si prošla, přes léčbu, přes podporu rodiny i přátel, sklouzla zpátky. A nešlo o malý přešlap, ale propad, který bolí už jen sledovat.
Je to ta nejhorší varianta opakování. Ne vývoj postavy, ale kruh bez konce. Diváci místo soucitu začínají pociťovat únavu. Ne proto, že by bylo těžké sledovat něčí pád – tohle se děje a i o tom má smysl mluvit. Ale způsob, jakým to Ulice prezentuje, je vyčerpávající. Neexistuje náznak naděje, jen těžký pocit bezvýchodnosti. A není to jen Blanka. Soňa – další z postav, která rozděluje diváky. Jedna věc je, když je postava komplikovaná. Druhá věc je, když se z ní stane ztělesnění zla. Soňa jako by přestala být člověkem a proměnila se v nástroj, který má ostatním škodit. Neustálé intriky, úsměv, za kterým číhá podraz, nevyzpytatelné chování. Znovu a znovu se snaží ničit Magdu, ať už ve škole, nebo osobně. Jako by existovala jen proto, aby šla proti ostatním – bez motivace, bez pozadí, bez vývoje.
Ulice se tím začíná podobat toxickému prostředí. Místu, kde není prostor pro klid, kde se nikdo neusmívá bez dvojsmyslu, kde každá scéna končí hádkou, výčitkami nebo slzami. Děj je napěchovaný dramaty do takové míry, že už nepůsobí jako odraz života, ale jako přehlídka emocí na hraně únosnosti.
Možná je to právě to, co diváky odrazuje. Lidé usedají k televizi po dni v práci, po starostech s dětmi, po vlastních životních zápasech. Nečekají, že seriál bude pohádkou. Ale doufají, že najdou postavy, které jim budou něčím blízké, které jim ukážou, že nejde být dokonalý, ale že jde přežít. Že jde žít s chybami. Že přátelství a důvěra nejsou prázdná slova. Jenže co je jim nabídnuto? Blanka padající hlouběji a hlouběji. Soňa, která škodí bez zastavení. Škola jako prostředí plné napětí, místo, kde si kolegové hází klacky pod nohy. Mladí lidé zmítaní toxickými vztahy. Rodiče bez autority. Přátelství, která se drolí pod tíhou nevysloveného.
Chybí vyváženost. Ne ve smyslu „všichni ať se usmívají“, ale v tom základním rytmu života – že vedle bolesti existuje i úleva, vedle tmy světlo. Něco, co dává smysl pokračovat. Něco, co přiměje člověka říct si: „Jo, tohle znám. Tohle mi něco dává.“
A to je ten největší problém. Ulice přestává něco dávat. Začíná jen brát. Energii, chuť se dívat, důvěru v postavy, které si diváci kdysi oblíbili. Přitom by stačilo málo. Jeden díl, kde se někdo upřímně zasměje. Jeden večer, kdy se někdo sejde s někým bez toho, aby to skončilo rozchodem nebo výčitkami. Jeden okamžik, kdy se v dialogu objeví něco skutečně lidského. Slabost i síla. Přijetí. Laskavost.
Možná to scenáristé vnímají. Možná věří, že právě tímhle chtějí šokovat. Otevřít oči. Ale někdy méně znamená víc. Těžké příběhy mají smysl, ale ne v momentě, kdy se na nich staví vše. Lidé nepotřebují další připomenutí toho, co nefunguje. Potřebují připomenutí, že může něco fungovat. Že i v chaosu lze najít klid.
Ulice by si zasloužila návrat ke své původní síle. K té každodenní civilnosti, která byla tak blízko. K dialogům, které nevedly do křiku, ale do ticha porozumění. K postavám, které sice dělaly chyby, ale ne proto, že byly napsané jako zlí, ale proto, že byly lidské. Protože právě v tom byl její půvab. A možná ještě pořád je. Stačí si na to znovu vzpomenout. Dřív, než se diváci definitivně rozloučí.
