Článek
Vlastně dvě. A taky jsem si myslela, že mateřství bude vypadat jinak. Klidnější. Předvídatelnější. Méně… chaotické.
Minulou sobotu jsem si naplánovala perfektní rodinný den. Manžel byl na služební cestě, a tak jsem se rozhodla, že Kryštofovi (7) a Adélce (5) dopřeji hezký výlet, jen my tři. Počasí bylo ideální – slunečno, ale ne horko. Zoo byla jasná volba – děti milují zvířata a já jsem si představovala, jak budeme pomalu procházet, pozorovat, učit se, dělat si hezké fotky. Taková běžná matka se dvěma nadšenými, ale spořádanými dětmi.
Realita přišla hned u pokladny.
„Mami, já chci vidět hady! Teď hned! Slíbilas to!“ vykřikoval Kryštof, zatímco poskakoval kolem mě jako gumový míček.
„Ne, nejdřív slony! Slíbilas slony!“ protestovala Adélka a tahala mě za sukni na druhou stranu.
„Děti, podívejte, máme tady mapu. Můžeme jít nejdřív…“ začala jsem klidným hlasem, který se snažil ignorovat pohledy kolemjdoucích.
Ale to už Kryštof spatřil nějakého kamaráda ze školy a vystřelil směrem k pavilonu opic. „Kryštofe! Stůj!“ zavolala jsem, ale to už mi za rukou táhla Adélka ke stánku se zmrzlinou.
První hodina byla náročná, ale zvládnutelná. Kryštofa jsem doběhla, zmrzlinu jsme koupili (samozřejmě ji Adélka ihned upustila a následoval pláč), ale postupně jsme se dostali do rytmu. Viděli jsme žirafy, tučňáky, a dokonce i ty hady, což byl pro mě osobně vrchol hrdinství – od dětství se jich bojím.
A pak přišel ten moment, který každá matka zná. Ten moment naprosté hrůzy.
Seděli jsme na lavičce, já jsem kontrolovala fotky, které jsme zatím udělali, Adélka jedla druhou zmrzlinu – tentokrát úspěšněji – a Kryštof… Kryštof nikde.
„Kde je bráška?“ zeptala jsem se Adélky, jako by tříletý rozdíl mezi nimi z ní dělal někoho, kdo by měl mít přehled.
Pokrčila rameny a olízla zmrzlinu. „Nevím. Běžel tam,“ ukázala neurčitým směrem, který zahrnoval asi polovinu zoo.
Srdce se mi zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, volala jeho jméno. Nic. V hlavě mi běžely všechny ty noční můry, o kterých čtete v novinách. Dítě v zoo. Tolik lidí. Tolik východů.
„Zůstaň tady, na téhle lavičce, nehýbej se,“ přikázala jsem Adélce tak vážným hlasem, že přestala jíst zmrzlinu a jen přikývla. „Musím najít bráchu.“
Rozběhla jsem se k nejbližšímu zaměstnanci, mladé ženě krmící plameňáky. „Moje dítě, můj syn, nemůžu ho najít!“
Reagovala okamžitě, profesionálně. Vzala vysílačku, nahlásila popis Kryštofa, jeho věk, co měl na sobě.
„Počkejte tady, prosím,“ řekla mi. „Většina ztracených dětí se najde během pěti minut. Obvykle jen zaběhnou za roh.“
Vrátila jsem se k Adélce, která stále seděla na lavičce, ale zmrzlina roztála a stékala jí po šatech. Nevšímala si toho. „Najdeme Kryštofa, mami?“ zeptala se tenkým hlasem. A já jsem si uvědomila, že se musím držet. Kvůli ní.
„Jasně že najdeme. Jen si hraje na schovávanou,“ řekla jsem s předstíranou jistotou.
Dalších deset minut bylo nejdelších v mém životě. A pak najednou – jeho blonďatá hlava, jak se vynořila zpoza rohu u výběhu s velbloudy, v doprovodu staršího strážného.
„Mami! Viděl jsem žirafu, jak dělá hovínko! Bylo to super! A pak jsem šel za tím pánem, co má klobouk jako Indiana Jones!“ nadšeně vykřikoval, zatímco jsem ho objímala tak pevně, že protestoval.
Strážný se usmál. „Našel jsem ho, jak vykládá skupině japonských turistů o tom, že velbloud může plivat na dálku deseti metrů. Byli z něj nadšení.“
Sotva jsem se zmohla na poděkování. Kolena se mi třásla. Kryštof byl v pořádku, ani si neuvědomoval, co způsobil. Pro něj to bylo jen další dobrodružství.
Když jsme se konečně všichni tři uklidnili, rozhodla jsem se, že si dáme zmrzlinu – tentokrát i já – a pak půjdeme pomalu domů. Ale to by nebyl náš den.
„Au!“ vykřikla najednou Adélka a začala plakat. Na předloktí se jí objevil červený pupenec. Včela. Samozřejmě, že včela. Protože zmrzlina.
Naštěstí není alergická, to už jsem věděla z předchozích „setkání“. Ale i tak jsme nakonec skončili na ošetřovně, kde jí milá zdravotnice vytáhla žihadlo a dala náplast s krtečkem.
Když jsme večer leželi doma na gauči, všichni unavení, ale v bezpečí, přemýšlela jsem o tom, jak jsem si ten den představovala a jak ve skutečnosti dopadl. A víte co? Možná nebyl perfektní. Možná nebyl klidný. Ale byl náš. Se vším tím chaosem, strachem, slzami i smíchem.
A když mi Kryštof před spaním řekl: „Mami, to byl nejlepší den ever,“ pochopila jsem, že o to právě jde. Ne o dokonalost, ale o příběhy, které spolu píšeme. I když jsou občas děsivé, neočekávané nebo prostě jen bláznivě chaotické.
A té mamince s „příliš živým“ synem bych chtěla vzkázat: Bojuj za něj. Za to, aby mohl být sám sebou. Jednou ti za to poděkuje, i když si to teď možná neumíš představit.
