Článek
První týden ve Valencii byl jako probuzení. Procházela jsem ulicemi města a nemohla uvěřit cenám v realitních kancelářích. Byt 60 metrů čtverečních v centru za 900 eur? To přece musí být chyba. V Praze bych za takové bydlení dala minimálně 25 tisíc. A to jsem ještě netušila, že místní platy jsou mnohem vyšší než u nás.
Kamarádka Markéta, která se odstěhovala ze slovenské Nitry, mi našla spolubydlení ve čtvrti Ruzafa. Za pokoj s vlastní koupelnou v krásném bytě platím 450 eur měsíčně. Moje španělská spolubydlící Clara pracuje jako projektová manažerka a bere přes dva tisíce eur čistého. Já jsem na tom podobně. Když to srovnám s bývalými kolegy v Česku, připadám si skoro provinile.
Co mě ale opravdu dostalo, byl moment, kdy jsem zjistila, kolik peněz mi vlastně zbývá. V Praze jsem na konci měsíce škrábala dno účtu. Tady po zaplacení nájmu, jídla a všech účtů pořád zůstává slušná částka, kterou můžu šetřit nebo utrácet za zážitky. Za rok jsem dala dohromady na zálohu na vlastní byt - něco, co se mi v Česku zdálo jako vzdálený sen.
Tohle město žije úplně jiným tempem. Lidé chodí na místní trhy, kde je jídlo mnohem levnější než v supermarketech. V zimě skoro netopíme, což šetří peníze za energie. A když chci někam vyrazit, nemusím přemýšlet, jestli si to můžu dovolit.
Potkávám tu stále víc Čechů. Minulý týden jsem narazila na Tomáše, který pracuje jako programátor. V Brně bral třicet tisíc, tady má dvojnásobek. Bydlí kousek od pláže, do práce jezdí na kole a každý pátek se s přáteli schází na terase s výhledem na moře. Když mi vyprávěl, jak ušetřil za poslední rok, nemohla jsem tomu uvěřit.
Pamatuji si, jak jsem v Česku řešila každou stokorunu. Teď si můžu dovolit jít na večeři do restaurace, aniž bych přepočítávala, kolik mi to vezme z rozpočtu. A není to tím, že bych najednou vydělávala majlant. Je to tím, že ve Valencii je poměr mezi platem a životními náklady mnohem příznivější.
Spousta mých českých přátel si nedokáže představit život v zahraničí. Bojí se jazykové bariéry nebo změny. Jenže realita je taková, že ve Valencii potkáte Čechy na každém rohu. Některé firmy dokonce aktivně hledají lidi z východní Evropy kvůli našim jazykovým schopnostem. Zatímco v Praze jsem byla jedna z mnoha, tady moje znalost češtiny, angličtiny a základů španělštiny znamená konkurenční výhodu.
Hledat práci tady není těžké. Stačí sledovat lokální stránky, skupiny na sociálních sítích nebo se připojit k některé z expat komunit. Bydlení se dá najít během několika dní. Často ani nepotřebujete realitku - stačí se projít po čtvrti, která se vám líbí, a volat na čísla z cedulí na domech.
Pro mě byla Valencia vysvobozením z kola práce-nájem-spánek. Neříkám, že je to ráj pro každého. Někdo miluje českou zimu nebo nemůže být daleko od rodiny. Ale pokud vás dusí představa, že pracujete jen na to, abyste měli kde bydlet, možná je čas přemýšlet o změně.
Dnes už vím, že životní standard není jen o tom, kolik vyděláváte, ale hlavně o tom, kolik vám zůstane. A tady mi zůstává dost na to, abych mohla žít, a ne jen přežívat. Valencie mi dala svobodu, o které se mi v Česku ani nesnilo.
