Článek
Přišla si vyzvednout Tomáška v půl páté, tedy na poslední chvíli před zavřením družiny. Normálně by to nevadilo, ale ona začala s tím svým obvyklým monologem: Paní vychovatelko, všimla jsem si, že Tomášek neumí správně držet příbor. Mohla byste na to prosím dohlédnout při obědě? A taky jsem si všimla, že si neumí zavázat tkaničky. To byste ho mohla naučit, když tu s nimi trávíte tolik času.
Stála jsem tam a nemohla uvěřit vlastním uším. Mám na starosti třicet dětí, organizuji jim program, dohlížím na bezpečnost, pomáhám s úkoly, a teď mám ještě učit její dítě základní dovednosti, které by mělo zvládat z domova? A ještě něco, pokračovala, všimla jsem si, že se Tomášek neumí správně chovat ke svým věcem. Mohl by se to tady naučit?
V tu chvíli mi došla trpělivost. „Ne, maminko, tohle je věc, kterou musíte naučit své dítě vy doma. My tady nejsme od toho, abychom suplovali rodiče.“ Tvářila se, jako bych ji urazila na nejvyšší míře. Ale vy jste přece pedagog! Vy byste měla… Nedokončila větu, protože jsem ji přerušila: „Ano, jsem pedagog. A právě proto vím, že některé věci se musí dítě naučit doma, od rodičů.“
Je to čím dál horší. Rodiče tráví s dětmi minimum času a očekávají, že škola a družina za ně vyřeší všechno. Základní hygienické návyky, chování, stolování - všechno by podle nich měla zařídit škola. Oni nemají čas, jsou v práci, jsou unavení. A pak jsou překvapení, když jim řekneme, že to takhle nefunguje. Že nemůžeme jednomu dítěti věnovat individuální pozornost na úkor ostatních. Že některé věci prostě musí zařídit rodiče.
Nejhorší jsou ty jejich poznámky typu však jste za to placená. Ano, jsem placená za svou práci - za organizaci volnočasových aktivit, za zajištění bezpečnosti dětí, za pomoc s úkoly. Ne za to, abych suplovala rodiče. Někdy mám pocit, že někteří rodiče berou družinu jako odkladiště dětí. Ráno je tam odloží, večer vyzvednou a očekávají, že mezitím z jejich dítěte uděláme dokonale vychovaného jedince. Ale tak to nefunguje.
Výchova je především věcí rodičů. My můžeme pomoct, můžeme poradit, můžeme na něco dohlédnout. Ale nemůžeme a nechceme přebírat zodpovědnost za základní výchovu dětí. Je to o zodpovědnosti. O tom, že každý má svou roli. Rodiče jsou rodiče, my jsme pedagogové. A když se tyto role začnou míchat, není to ku prospěchu nikoho, hlavně ne dětí.
Takže ne, maminko, vaše dítě za vás vychovávat nebudu. Můžu mu pomoct s úkoly, můžu mu organizovat volný čas, můžu dohlédnout na jeho bezpečnost. Ale základní životní dovednosti? Ty mu musíte dát vy. Protože to je vaše role, ne moje.
