Článek
Říkají tomu moderní vztah. Ale když v něm žiješ, připadáš si spíš jako někdo, kdo zapomněl, že má právo chtít víc. Takhle by to popsala Lucie, která už čtvrtý rok sdílí svůj život s mužem, o kterém nikdy neví, jestli je spíš přítel, spolubydlící nebo starý dobrý kamarád na pivo. Jen jedno je jisté – partner to není. Aspoň ne oficiálně.
Všechno to začalo nenápadně. Pracovali ve stejné firmě, párkrát zašli na oběd, pak na kafe, potom na výlet. Nikdy nepadla žádná velká slova. Nikdy žádné gesto, které by bylo vyloženě romantické. Ale zároveň tu vždycky bylo něco víc. Jemné doteky, pohledy, narážky, které nebyly úplně kamarádské. „Nikdy jsme si neřekli, že spolu chodíme. Ale nikdy jsme si ani neřekli, že ne,“ vzpomíná Lucie.
Byla vděčná, že někoho má. Po dvou nevydařených vztazích jí připadal jeho klid jako dar z nebes. Nepotřeboval na sebe strhávat pozornost, nechlubil se cizím peřím. Uměl mlčet, když bylo třeba. A vždycky měl po ruce nějaký vtip, který ji dokázal rozesmát, i když měl svět zrovna barvu šedého prachu.
Netrvalo dlouho a začali spolu trávit většinu času. Nejdřív jen volné víkendy, pak i večery po práci. Nakonec k sobě začali přespávat. Napřed jednou týdně, pak obden. Dneska by vlastně nedokázala říct, kde bydlí. Má věci u sebe i u něj. Klíče má už dávno. Jenže něco zásadního stále chybí. Přiznání.
„Nikdy mě neobjal před známými. Nikdy mě nepředstavil jako partnerku. Říká, že jsme si blízcí. Ale co to vlastně znamená?“
Někdy si říká, jestli to není chyba. Jestli nebyla moc trpělivá, moc vstřícná. Jestli ho tím nevychovala k tomu, že vztah nemusí mít žádné závazky, žádné jasné definice, žádnou odpovědnost. Všechny pohodlí, žádná očekávání. Jenže když už jednou takhle žiješ, těžko se z toho vycouvává. Když ho má vedle sebe, je jí hezky. Když odejde, bolí to. Ale nejvíc bolí ten mezistav – ani spolu, ani bez sebe.
Párkrát to zkusila otevřít. Nenásilně, opatrně. Slova jako „my dva“ nebo „co jsme vlastně zač“ mu prý vždycky zkazí náladu. Řekne, že to chce nechat plynout. Že nemá rád škatulky. Že přece ví, co k ní cítí. Ale kdyby to věděl tak jistě, proč má Lucie pokaždé pocit, že stojí někde na okraji? Jako když si koupíš lístek na koncert, ale někdo tě nikdy nepozve do sálu.
Nejhorší jsou svátky. Vánoce, narozeniny, Silvestr. Když všichni ostatní fotí své polibky pod jmelím nebo výlety ve dvou, ona často sedí sama doma. Jeho rodinu nezná, on k té její chodí jako „kamarád“. Jako by celý jejich vztah byl jen přijatelný, pokud zůstane nepojmenovaný.
„Je mi třiatřicet. Nechci hrát nekonečné hry na možná. Ale taky ho nechci ztratit,“ říká. Už si na ten stav skoro zvykla. Na to, že má někoho, kdo jí každé ráno napíše „dobré ráno“, ale nikdy ji nepřizve do svého života úplně. Na to, že spolu plánují víkend, ale nikdy ne dovolenou za půl roku. Na to, že si s ní povídá, ale málokdy o sobě. A přesto se nedokáže odpojit. Je v tom pohodlí, v tom známém rytmu, v těch večerech, kdy jí drží ruku a dívají se na film.
Možná jí chybí odvaha. Možná mu chybí vůle. Anebo jim oběma chybí upřímnost. Vůči sobě i vůči světu. Protože tohle není přátelství. Ale není to ani vztah. Je to něco mezi. Tiché, pohodlné, nevyřčené. A někdy se v tom člověk tak dlouho zabydlí, až mu přijde, že nemá nárok chtít víc.
„Nejsme jen kamarádi, ale ani partneři,“ říká Lucie. „A někdy si říkám, jestli tahle šedá zóna není horší než samota.“
