Článek
„Nesnáším, když někdo smrdí aviváží,“ řekla kolegyně. Zrovna když jsem vešla do místnosti. Alena si neodpustila poznámku o avivážích hned, jak se za Evou zavřely dveře kanceláře. Ani se neobtěžovala ztišit hlas. Věděla, že ji Eva slyší, a nejspíš to byl i záměr. Po měsících drobných narážek a poznámek pod vousy tohle byl jen další střípek do mozaiky napětí, které se mezi nimi vytvořilo. Eva zůstala stát jako opařená, s kávou v ruce a pocitem, že každý v kanceláři teď zkoumá, jak moc „smrdí“.
Eva pracovala v účetní firmě už čtvrtým rokem. Zvykla si na ranní rutinu, kafe z automatu, přátelské pokývnutí s kolegy z vedlejších kanceláří. Nikdy by ji nenapadlo, že její oblíbená aviváž se stane důvodem konfliktu. Ten den otevřela dveře kanceláře jako obvykle, ale místo běžného pozdravu ji přivítala Alenina jedovatá poznámka, vypuštěná do prostoru, ale mířená přesně na ni. Eva zaváhala - nejdřív chtěla couvnout a předstírat, že nic neslyšela, pak měla chuť něco ostře odpovědět. Nakonec jen prošla ke svému stolu, položila kafe a tiše se posadila. Cítila, jak jí rudnou tváře a v hlavě jí pulzuje jediná myšlenka - proč se něco takového musí řešit takhle?
Když kancelář není jen pracovištěm, ale bojištěm
Eva není jediná, kdo podobnou situaci zažil. Je až překvapivé, jak často se běžné kanceláře mění v prostředí, kde se lidé vzájemně napadají kvůli banalitám, které se záměrně vyostřují do osobní roviny. Zatímco v některých kolektivech se podobné věci řeší s úsměvem nebo si je lidé vůbec nevšímají, v jiných pracovních skupinách se i z drobností stávají důvody k nepřátelství. Alena svou poznámkou neútočila jen na Evinu aviváž - bylo to pokračování dlouhodobého dávání najevo, že Eva do jejich kanceláře nepatří. Narážky na oblečení, účes, nebo teď na vůni prádla, to všechno byly jen zástupné důvody pro něco hlubšího - pro potřebu vymezit teritorium a ukázat převahu.V mnoha kolektivech se bohužel objevují podobné vzorce chování. Není to jen o tom, co se řekne, ale především jak a kdy se to řekne - načasování Aleniny poznámky přesně ve chvíli, kdy Eva vstoupila do místnosti, nebylo náhodné. Šlo o promyšlenou strategii, jak způsobit maximální trapnost a uvést Evu do rozpaků před ostatními. Kdyby Aleně skutečně vadila vůně aviváže, mohla to Evě říct mezi čtyřma očima, bez publika, bez ponížení. Místo toho zvolila cestu veřejného zahanbení. Taková komunikace nemá za cíl vyřešit problém - jejím jediným účelem je ublížit a posílit vlastní pozici na úkor druhého.
Jak reagovat, když se stanete terčem „upřímné“ kritiky
Eva po prvotním šoku zvolila cestu nejmenšího odporu - mlčela a snažila se předstírat, že poznámku neslyšela. Večer ale nemohla usnout a přemýšlela, co udělá příště. Cítila se rozpolceně - část jí říkala, že by se měla bránit, druhá část se obávala, že jakákoli reakce situaci jen zhorší. Po bezesné noci se rozhodla, že to zkusí řešit přímo, ale v soukromí. Druhý den počkala, až budou s Alenou samy, a zeptala se jí, jestli jí opravdu tolik vadí její aviváž, a jestli by to nešlo řešit jinak než posměšky před kolegy. Alenina reakce ji překvapila - místo útoku přišlo couvání. „Já to tak nemyslela, to si špatně vyložila, jsem prostě upřímná,“ bránila se Alena. Eva ale zůstala klidná a trvala na tom, že takový způsob „upřímnosti“ jí není příjemný.
V práci strávíme většinu svého života a to, jak se tam cítíme, je pro nás velmi důležité. Vlastně chceme, aby i zbytek našeho času byl ten nejlepší. Mnoho lidí si plete upřímnost s právem říkat cokoli na adresu druhého, a to kdykoli a jakkoli, bez ohledu na to, jak to druhého zasáhne. Eva pochopila, že musí nastavit jasné hranice - není problém diskutovat o tom, co komu vadí, ale způsob, jakým se to děje, by měl zachovávat vzájemný respekt.
Hledání rovnováhy v kolektivu
Příběh Evy a Aleny se nakonec vyvinul nečekaným směrem. Po jejich soukromém rozhovoru se napětí nezmírnilo okamžitě, ale postupně se začalo něco měnit. Eva zjistila, že když přestala reagovat podráždění nebo ublíženě, získala nad situací určitou kontrolu. Začala si také více všímat, s kým a jak Alena komunikuje, a pochopila, že podobným způsobem jedná i s ostatními. Nešlo o nic osobního - byl to Alenin způsob, jak skrýt vlastní nejistotu a strach ze ztráty pozice v kolektivu. To Evě pomohlo vidět situaci jinak, méně osobně.
Ne vždy se podobné situace vyřeší tak hladce. Někdy ani po opakovaných pokusech o nápravu nepřestane systematické podkopávání a zákulisní útoky. V takových případech je dobré zvážit, zda nenastal čas zapojit nadřízeného nebo personální oddělení. Eva naštěstí tento krok udělat nemusela. Pochopila, že Alenino chování pramení z její vlastní nejistoty, a místo konfrontace zvolila strategii postupného budování respektu skrze práci a klidný přístup. „Už se umím zasmát tomu, co mě dřív dokázalo rozhodit na celý den,“ říká dnes. „Zjistila jsem, že když nenabídnu příležitost k útoku tím, že se nechám vyprovokovat, postupně útoky ustávají.“
Když nejde jen o aviváž
Pro Evu byla Alenina poznámka o aviváži budíčkem. Uvědomila si, jak snadno a často dovolujeme druhým, aby nás svými slovy dostali do úzkých, aniž bychom se bránili. Nejde přitom jen o konflikty v práci - jde o obecnější schopnost nenechat se vyvést z míry zbytečnostmi a malichernostmi. „Naučila jsem se, že některé bitvy nestojí za to bojovat a že nemusím reagovat na každou provokaci,“ říká Eva. „Zároveň jsem ale pochopila, že když někomu dovolím překračovat hranice v maličkostech, brzy je začne překračovat i ve velkých věcech.“
Ta zdánlivě banální poznámka o aviváži se pro Evu stala zlomovým bodem. Místo aby změnila svou oblíbenou vůni nebo se začala trápit tím, jak je vnímána, naučila se něco cennějšího - nenechat si vzít pohodu kvůli cizí malichernosti. A paradoxně, čím méně jí záleželo na Alenině mínění, tím více se jejich pracovní vztah zlepšoval. Dnes už sice nejsou nejlepšími kamarádkami, ale dokáží vedle sebe pracovat bez zbytečného napětí. A Evina aviváž? Tu používá dál - koneckonců, ona sama se v ní cítí dobře. A o to přece jde především.
