Článek
Je mi třicet osm, jsem samoživitelka a mám dvě děti - Tomáše (13) a Lucii (10). Pracuji jako účetní ve firmě, kde mám pevnou pracovní dobu od osmi do pěti. Nemůžu pracovat z domova, nemůžu si brát volno, když potřebuji. A teď se blíží prázdniny - dva měsíce, kdy děti nebudou ve škole, ale já budu muset být v práci.
Když byly děti menší, bylo to jednodušší. Babička ještě žila a mohla je hlídat. Nebo jsem je dávala na příměstské tábory. Jenže babička před dvěma lety zemřela a tábory? Ty dnes stojí majlant. Týden příměstského tábora vyjde na čtyři tisíce na jedno dítě. To je šestnáct tisíc měsíčně za obě děti - víc než polovina mého platu.
Pobytové tábory jsou ještě dražší. A to nemluvím o tom, že na většinu z nich se musíte přihlásit už v lednu, jinak nemáte šanci. Já na to v lednu neměla ani pomyšlení - řešila jsem, jak zaplatit vánoční dárky a zimní boty.
A tak tu stojím, měsíc před prázdninami, a nemám plán. Tomáš říká, že je dost velký na to, aby byl doma sám a pohlídal sestru. „Mami, vždyť mi bude čtrnáct. Nejsem malej.“ Ale je? Je třináctiletý kluk dost velký na to, aby byl osm hodin denně zodpovědný nejen za sebe, ale i za mladší sestru?
Kamarádka mi navrhla, ať je nechám u ní - má děti podobného věku. Jenže ona pracuje na směny. Někdy je doma, někdy není. A já nemůžu chtít, aby se starala o moje děti, když má dost práce se svými. Další možnost? Nechat je prostě doma. Dát jim peníze na jídlo, nastavit pravidla - neotevírat cizím, nikam nechodit, být doma. Ale ruku na srdce - který teenager by vydržel dva měsíce zavřený doma? Budou se nudit, budou chtít ven. Za kamarády, do obchodního centra, na koupaliště.
A právě toho se bojím nejvíc. Že budou bloumat po městě bez dozoru. Že se dostanou do problémů. Že se jim něco stane a já budu v práci, neschopná pomoct. Minulý týden jsem se svěřila sousedce. Její reakce mě zdrtila. „To je dneska mládež. Celé léto se budou flákat, koukat do mobilů a bůhví co ještě vyvádět. Za našich časů jsme chodili na brigády, pomáhali doma.“ Jako by to byla moje vina. Jako bych nechtěla, aby moje děti měly smysluplné prázdniny.
Zkusila jsem hledat brigády pro Tomáše. Ale ve třinácti? Většina míst nechce nikoho pod patnáct. A i kdyby - co s desetiletou Lucií? Někdy v noci, když nemůžu spát, přemýšlím o všech těch rodičích, kteří tenhle problém nemají. O těch, kteří mají flexibilní pracovní dobu. O těch, kteří mají prarodiče ochotné a schopné pomoci. O těch, kteří mají dost peněz na tábory a chůvy.
A pak jsou tu rodiče jako já. Ti, kteří musí každé ráno odejít do práce, ať jsou prázdniny nebo ne. Ti, kteří nemají nikoho, kdo by jim pomohl. Ti, kteří každý měsíc počítají, jestli vyjdou s penězi. Včera jsem mluvila s Tomášem. Snažila jsem se mu vysvětlit situaci. Že nemám na výběr, že musím chodit do práce. Že se bojím nechat je samotné. Jeho odpověď mě překvapila.
„Mami, my to zvládneme. Vždyť nejsme malí. Budeme doma, budeme si vařit, uklízet. Můžeme chodit na hřiště za barákem. Lucka může jít někdy ke kamarádce, já budu s klukama hrát fotbal. Neboj.“ Chtěla jsem mu věřit. Chtěla jsem věřit, že můj třináctiletý syn je dost zodpovědný. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty zprávy o dětech, které se ztratily. O nehodách, které se staly, když rodiče nebyli doma. O požárech, krádežích, úrazech.
A tak jsem zpátky na začátku. S prázdninami za dveřmi a bez plánu. S pocitem, že jako matka selhávám. Že bych měla najít řešení, ale nemůžu. Protože někdy je nejhorší na rodičovství to, že nemáte všechny odpovědi. Že někdy musíte udělat těžká rozhodnutí. A že někdy, bez ohledu na to, jak moc se snažíte, máte pocit, že to není dost.
Takže co budu dělat s dětmi o prázdninách? Upřímně? Stále nevím. Možná je nechám doma s přísnými pravidly. Možná se mi podaří našetřit na pár týdnů tábora. Možná požádám šéfa o práci z domova, i když vím, že to nejspíš odmítne.
Ale jedno vím jistě - ať se rozhodnu jakkoli, budu se cítit provinile. Budu se bát. Budu pochybovat. Protože to je součást rodičovství. Nekonečné pochybnosti, jestli děláte dost. Jestli děláte správnou věc.
A možná právě to je znamení, že nejsem tak špatná matka, jak si někdy myslím. Protože mi záleží na tom, co s mými dětmi bude. Protože se snažím najít řešení, i když se zdá, že žádné není.
Takže všem rodičům, kteří se teď potýkají se stejným problémem - nejste v tom sami. Všem, kdo počítají dny do prázdnin s rostoucí úzkostí - rozumím vám. A všem, kdo mají pocit, že jako rodiče selhávají - možná je to právě naopak. Možná právě ty pochybnosti, ta starost, ten strach jsou důkazem, že děláte, co můžete. A někdy to musí stačit.
