Článek
Jeho cesta k filmovému plátnu vůbec nevedla přímou cestou - zatáčela, kličkovala a občas narážela do zdí společenských konvencí a dějinných zvratů. Kdo byl tento člověk, kterého dnes známe hlavně z černobílých filmů pro pamětníky?
Z houslí do biografu a zpět na konzervatoř
Když jako kluk poprvé uchopil housle, nikdo netušil, kam až jej muzikantská duše zavede. Otomar pocházel z chudých poměrů - matka ovdověla a peníze chyběly. Východiskem se stal inzerát a druhý sňatek s vdovcem provozujícím řeznickou živnost. Nové rodinné poměry měly jasnou vizi: syn musí na obchodní akademii, sny o hudební konzervatoři patří do říše fantazie.
Jenže hudební talent neudusíš rozhodnutím rodičů. Otomar se vzepřel - a našel si způsob, jak se hudbou živit. Nejprve v orchestru biografu, kde doprovázeli němé filmy, později ve smyčcovém orchestru. Jeho violoncello nezůstalo jediným nástrojem v jeho repertoáru. „Náhoda“ mu přihrála hoboj - orchestr měl nástroj, ale chyběl muzikant. Korbelář neváhal a chopil se příležitosti.
Štěstí si pro něj připravilo další kotrmelec: bezplatné studium na konzervatoři s podmínkou hry na fagot. Léto strávil intenzivním nácvikem, aby v září ohromil komisí natolik, že jej přijali rovnou do druhého ročníku. Tady by příběh hudebníka mohl pokračovat přímočaře až do orchestrální jámy Národního divadla.
Když profesor češtiny změní osud
Jenže do příběhu vstoupil profesor Borecký. Při hodinách češtiny nechával mladého Otomara recitovat básně a nemohl si nevšimnout jeho talentu. „Chlapče, vy máte talent pro divadlo, co kdybyste to tam zkusil?“ Slova, která přepsala Korbelářův osud. Namísto not začal studovat dramatické umění a housle vyměnil za divadelní prkna.
Muž mnoha talentů před kamerou
Hudební základy mu ale pomohly vybudovat hereckou kariéru. Vrcholem bylo ztvárnění slavného hudebníka Františka Kmocha ve filmu „To byl český muzikant“. Pro roli se naučil i dirigovat a vysloužil si pochvalu i od náročného kritika A. M. Brousila: „Herec muzikantsky vnímavý a citlivý, který si ví rady s gestem v rytmu, a se smyslem smyčce houslí.“
Nezapomenutelnou se stala jeho dvojrole otce a syna Sochorových ve filmu „Prstýnek“. Scéna, kdy nese v náručí kněžnu přes potok, aby na voňavé louce počali dědice, který musí zůstat tajemstvím, patří k těm nejromantičtějším v české kinematografii. Kněžna odměnila skutečného otce svého syna prstýnkem a po letech došlo k setkání, kdy Sochor nevědomky svému biologickému synovi - mladému knížeti - vyplácí ten pravý otcovský výprask.
Herecký talent ve spárech dějin
Korbelářův výrazný zjev - energická brada, statná postava, hluboký hlas a sebejistý pohled - jej předurčil k rolím charakterních chlapů. Jenže co jeho vlastní charakter? Za druhé světové války podlehl vábení německých filmařů pod pseudonymem Körbeler. Snad si to vynahradil během Pražského povstání, kdy aktivně bojoval.
Přišel socialismus a Korbelář se znovu přizpůsobil. Neváhal hrát přesvědčené komunisty, uvědomělé dělníky a husitské hrdiny - postavy, které tehdejší režim potřeboval. Dobová kritika jej chválila slovy: „Jeho rozhodnutí se rodí na jevišti, před divákovýma očima, a to je nejcennější na postavě, jež patří ke zdařilým portrétům sovětských lidí na našem jevišti.“
Korbelář nebyl jen převlékačem kabátů - zdá se, že upřímně věřil v komunistické ideály. Paradoxně právě tato schopnost ohnout páteř podle potřeb doby nejvíc uškodila jeho odkazu. Kolik krásy a nefalšovaného umění by mohl předat, kdyby se narodil jindy? Muž, který začínal s houslemi pod bradou a skončil s ideologickou nálepkou na čele. Talent, který přežil nástrahy osudu, ale podlehl časům, do nichž byl vržen.
zdroje:
